IV.ÚS 838/17 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti Juraje Beláčka a RNDr. Márie Beláčkové, zastoupených Mgr. Davidem Rašovským, advokátem se sídlem v Brně, Hlinky 135/68, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 11. 2016, č. j. 12 Co 324/2010-682, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Okresní soud v Hodoníně vyhověl návrhu stěžovatelů na zastavení exekuce částečně a částečně jej zamítl (výrok VI.) usnesením ze dne 8. 10. 2009, č. j. 1 Nc 949/2005-471, s odůvodněním, že věřitel neměl právo na vymáhané úroky z prodlení od okamžiku, kdy stěžovatelé zaplatili dluh k rukám soudního exekutora, tj. ode dne 2. 12. 2005. Co do zbytku návrh na zastavení exekuce zamítl s tím, že stěžovatelé uplatnili nepřípustné námitky, kterými měli argumentovat v řízení nalézacím, neboť exekuční soud není oprávněn přezkoumávat rozhodnutí nalézacího soudu.

Krajský soud v Brně výrok VI. rozhodnutí zrušil a řízení o návrhu na zastavení exekuce zastavil usnesením ze dne 30. 11. 2016, č. j. 12 Co 324/2010-682, protože již dříve byla vymožena pohledávka včetně příslušenství a nákladů exekuce. Vymožením všech povinností bylo dosaženo účelu exekuce a přestaly existovat podmínky pro řízení o jejím zastavení.

Proti napadenému usnesení se stěžovatelé brání ústavní stížností a namítají zásah do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžují si na průtahy v řízení a usilují o zrušení exekučního titulu. Tvrdí, že věřitelé pouze zneužívali svých práv.

Ústavní stížnost byla podána včas, osobami oprávněnými a řádně zastoupenými advokátem podle § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stížnost rovněž není nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona; Ústavní soud však dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti podle čl. 83 Ústavy a nepřísluší mu přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, nebylo-li porušeno ústavně chráněné právo stěžovatelů, což z ústavní stížnosti ani napadených rozhodnutí zjevně nevyplývá. Stěžovatelé tvrzené porušení ústavně chráněných práv nepodpořili argumentací, na základě které by bylo možné vydat kasační nález. Na průtahy v řízení si měli stěžovat v jiném řízení a u jiného orgánu (podle § 164 a násl. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích), v řízení před Ústavním soudem je nelze požadovaným způsobem řešit. Námitky směřující proti exekučnímu titulu jsou v souzené věci nepodstatné, neboť předmětem řízení o zastavení exekuce není zákonnost či ústavnost exekučního titulu, ale naplnění předpokladů pro zastavení exekuce vymezených v § 268 odst. 1 o. s. ř., tj. posouzení, zda má nadále exekuce probíhat.

Odvolací soud postupoval v souladu s procesním předpisem a vzhledem k tomu, že exekuce již byla plně provedena, řízení správně zastavil. Pokud by Ústavní soud napadené usnesení zrušil, obecné soudy by i tak musely řízení o návrhu na zastavení exekuce zastavit, neboť vymáhaná povinnost již byla stěžovateli splněna a neměly by o čem rozhodovat.

Rozhodnutí je dostatečně odůvodněné, srozumitelné a jasné, vyplývá z něj, proč nelze v řízení o zastavení exekuce pokračovat; proto Ústavní soud stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl pro zjevnou neopodstatněnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. dubna 2017

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu