IV.ÚS 4218/16 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila ve věci ústavní stížnosti D. G., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici ve Znojmě, zastoupeného Mgr. Petrem Čubíkem, advokátem se sídlem v Olomouci, Wellnerova 1322/3c, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. července 2016, č. j. 5 Tdo 749/2015-350, a proti rozsudkům Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. dubna 2014, č. j. 4 To 69/2013-16412, a Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. května 2013, č. j. 30 T 7/2011-15149, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v článku 1, v článku 2 odst. 2, 7 odst. 1, 10 odst. 2, 36 odst. 2, 37 odst. 3 a 40 odst. 2, 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále v článku 5 odst. 4 a v článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i v článku 2 odst. 3 a v článku 90 Ústavy ČR.

Výše uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě byl stěžovatel společně s dalšími obžalovanými shledán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby ve spolupachatelství podle § 240 odst. 1 a 3 za použití § 23 trestního zákoníku, spáchaný ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 trestního zákoníku, a byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti let a šesti měsíců do věznice s ostrahou. Dále byl stěžovateli uložen peněžitý trest ve výměře 1 000 000 Kč s alternativním trestem odnětí svobody v trvání šesti měsíců; současně mu byl uložen i trest zákazu výkonu zaměstnání či podnikatelské činnosti spočívající v obchodování s vybranými výrobky na dobu osmi let.

K odvolání stěžovatele i státního zástupce Vrchní soud v Olomouci citovaným rozsudkem zrušil výrok o trestu a stěžovatele při nezměněném výroku o vině odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti let a šesti měsíců do věznice s ostrahou; současně mu uložil trest zákazu výkonu zaměstnání či podnikatelské činnosti spočívající v obchodování s vybranými výrobky na dobu osmi let. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání stěžovatele odmítnuto.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti tvrdí, že v řízení nebyla řádně "prozkoumána" jeho obhajoba. Soudy nehodnotily stejně otázku zavinění stěžovatele, jinak ji posoudil soud nalézací a odlišně odvolací i dovolací; tato nejednotnost značí pochybnosti o vině stěžovatele. Odvolací soud, přestože dospěl k jinému závěru, odkázal na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, což stěžovatel s odkazem na rozhodnutí ve věci

sp. zn. IV. ÚS 570/03

považuje za nesprávný postup.

Dále stěžovatel namítá, že soudy vycházely z důkazů, které nebyly získány procesně přípustným způsobem - jde konkrétně o odposlechy, sledování elektronické korespondence a prohlídky, stěžovatel je přesvědčen, že pro odposlechy nebyl zákonný důvod a ani způsob jejich nařízení nesplňoval předepsané požadavky. Rozhodnutí o provedení prohlídky není ve vztahu ke stěžovateli jakkoliv odůvodněno a není zřejmé, proč se na něj mělo vztahovat - nadto i zde neměly být splněny zákonné náležitosti rozhodnutí.

Soudy dále jím navržený důkaz výslech svědka neprovedly, svůj postup řádně neodůvodnily, což stěžovatel považuje za opomenutí důkazů, a tedy další porušení jeho práv; k tomu odkázal například na judikáty

sp. zn. II. ÚS 418/03

,

sp. zn. III. ÚS 61/94

,

sp. zn. IV. ÚS 185/96

či

I. ÚS 549/2000

. Konečně stěžovatel konstatoval i nesoulad mezi provedenými důkazy a závěry soudů. Stěžovatel je přesvědčen, že v důkazní nouzi byl porušen princip in dubio pro reo, a proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud předně konstatuje, že v projednávané věci sedmi stíhaných osob byly Ústavnímu soudu opakovaně předloženy námitky obviněných, týkající se jak probíhajícího řízení, tak i výsledných rozhodnutí. Mimo stěžovatele tak byly proti napadeným rozhodnutím podány ústavní stížnosti vedené pod

sp. zn. II. ÚS 3818/16

,

II. ÚS 4211/16

a

IV. ÚS 4232/16

, přičemž ústavní stížnost pod

sp. zn. II. ÚS 4211/16

byla usnesením ze dne 15. února 2017 jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.

Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti nepředstavuje další instanci v systému všeobecného soudnictví; reaguje pouze na taková pochybení při aplikaci trestně-procesních předpisů, která musí u stěžovatele vyvolávat reálné negativní dopady do jeho ústavně zaručených základních práv nebo svobod, nebo je alespoň ohrožovat. Ne každé rozhodnutí či postup obecného soudu, který by mohl být vadný, vede k zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Proto se Ústavní soud v posuzované věci zabýval pouze otázkou, zda napadenými rozhodnutími soudů bylo porušeno stěžovatelovo základní právo - na spravedlivý proces, což však neshledal.

Jak je z napadených rozhodnutí zřejmé, zejména soud nalézací se důkladně zabýval všemi okolnostmi případu. Nalézací soud důkladně popsal celý průběh trestního řízení, okolnosti zahájení trestního stíhání jednotlivých obžalovaných, řízení o vazbě, zohlednil námitky ohledně poskytnutí dostatečné lhůty k prostudování spisu, procesní námitky předložené v průběhu vyšetřování i řízení před soudem, důkladně popsal provedené důkazy a srozumitelně odůvodnil, proč některé důkazy neprovedl. Námitky stěžovatele v ústavní stížnosti jsou pak zjevně opakováním námitek uplatněných v řízení před obecnými soudy, které se však s nimi odpovídajícím způsobem již vypořádaly. Považuje-li stěžovatel za zjevný rozpor fakt, že soud prvního stupně v odůvodnění konstatoval, že stěžovatel se trestného jednání dopustil minimálně v úmyslu nepřímém (str. 263), a následně Nejvyšší soud dospěl k závěru o úmyslu přímém (str. 26), nejde o stěžovatelem tvrzené pochybení způsobilé zkrátit jej v jeho zaručených právech.

Procesní použitelností důkazů se soud prvního stupně rovněž důkladně zabýval, shledal přitom, že některé prohlídky byly nařízeny nepříslušným soudem, a proto zohlednil tímto způsobem získané důkazy. Skutečnosti, že elektronická korespondence stěžovatele pomohla zpřehlednit některé souvislosti, i to, že obžalovaní používali pro komunikaci šifrovací telefony, jejichž odposlech byl řádně povolen, nejsou okolnostmi, které by stěžovatele v jeho právech zkrátily. Ústavní stížnost je v postavení subsidiarity k ostatním procesním nástrojům, takže proti vazbě, povolení odposlechu či prohlídek, se mohl stěžovatel bránit dříve.

Ohledně tvrzeného nesouladu mezi důkazy a závěry, které z nich obecné soudy dovodily, Ústavní soud uvádí, že neshledal žádná pochybení. Soudy svá rozhodnutí odůvodnily důkladně a přesvědčivě. Z provedeného dokazování neplyne, jak stěžovatel namítá, alternativní hodnocení, které by bylo pro stěžovatele příznivější. Podle článku 90 Ústavy ČR jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem nezávislosti soudu. Respektuje-li soud při svém rozhodnutí podmínky stanovené v § 125 trestního řádu, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto "hodnocení hodnotit", a to ani tehdy, kdyby s ním nesouhlasil.

Skutečnost, že soud neprovedl další důkazy navrhované stěžovatelem, neznamená, že rozhodnutí soudu je nezákonné; z principu rovnosti totiž nevyplývá, že by soud byl povinen vyhovět všem návrhům účastníků, případně, že by navržené důkazy měly být provedeny v určitém stanoveném poměru. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí soudu (§ 2 odst. 5 trestního řádu).

V projednávané věci Ústavní soud neshledal, že byla porušena ústavní práva stěžovatele, soudní rozhodnutí byla vydána po důkladném posouzení věci, při zachování zásad a principů daných jak trestním řádem, tak i článkem 36 a násl. Listiny. Soudy se věcí řádně zabývaly a dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu, postupovaly přitom v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně odůvodnily.

Podle ustanovení § 43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. dubna 2017

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu