IV.ÚS 469/17 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti a) E. K., b) L. F., c) A. K., zastoupených Mgr. Davidem Zahumenským, advokátem se sídlem v Brně, Burešova 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2016, č. j. 30 Cdo 2073/2016-388, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 10. 2015, č. j. 3 Co 76/2014-333, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 9. 2013, č. j. 34 C 188/2010-255, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ústí nad Labem zamítl rozsudkem ze dne 27. 9. 2013, č. j. 34 C 188/2010-255, žalobu stěžovatelů o ochranu osobnosti, kterou se domáhali peněžitého zadostiučinění, jakožto pozůstalí příbuzní (manželka, syn a dcera) A. K., který podle jejich tvrzení zemřel v důsledku zanedbání zdravotní péče v nemocnici v T. (vedlejší účastnice). Na základě důkladných zjištění učiněných ze znaleckého zkoumání dospěly soudy k závěru, že zdravotní péče byla poskytována lege artis a vedlejší účastnice (žalovaná) nijak nepochybila. Závěry znaleckého posudku odpovídaly tomu, co bylo uvedeno ve zdravotnické dokumentaci zemřelého; námitky stěžovatelů k posudku označil soud za polemiku s odbornými závěry.

Vrchní soud v Praze rozhodnutí potvrdil rozsudkem ze dne 27. 10. 2015, č. j. 3 Co 76/2014-333, s odůvodněním, že stěžovatelům se nepodařilo prokázat zanedbání lékařské péče, což vyplynulo (mj.) z důkladného znaleckého zkoumání. Nejvyšší soud dovolání odmítl pro nepřípustnost usnesením ze dne 3. 11. 2016, č. j. 30 Cdo 2073/2016-388, neboť stěžovatelé nevymezili, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. - pouhá citace uvedeného ustanovení zákonné podmínky nenaplňuje.

Proti výše uvedeným rozhodnutím se stěžovatelé brání ústavní stížností a namítají zásah do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"); taktéž namítají porušení čl. 6 odst. 1 a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Porušení či omezení práva na spravedlivý proces stěžovatelé spatřují v tom, že Nejvyšší soud odmítl dovolání na základě formálního hodnocení podání a nepřihlédl k jeho skutečnému obsahu. Obecným soudům stěžovatelé vytýkají nedostatečné odůvodnění napadených rozhodnutí, které způsobuje jejich nepřezkoumatelnost. Nalézací soud měl odmítnout důkazní návrhy bez řádného odůvodnění a nesprávně vyhodnotit závěry znaleckého posudku. Stěžovatelé také namítají, že v průběhu řízení měli prokázat míru příčinné souvislosti v neúměrné intenzitě, čímž bylo zasaženo do jejich práva na soukromý a rodinný život.

Ústavní stížnost byla podána včas, osobami oprávněnými a řádně zastoupenými advokátem podle § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stížnost rovněž není nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona. Stěžovatelé však ve své ústavní stížnosti rozsáhle argumentují porušením jejich ústavně chráněných práv, nicméně žádné jimi namítané porušení nelze v předchozích řízeních shledat. Ústavní soud předně dospěl k závěru, že stěžovatelům nebylo v případě dovolání upřeno právo na přístup k soudu, neboť vůbec nevymezili, v čem spatřují splnění předpokladů jeho přípustnosti a veškeré námitky v tomto směru jsou bezpředmětné.

Obecné soudy postupovaly v řízení řádně, svá rozhodnutí dostatečně odůvodnily a příkladně provedly znalecký posudek, k jehož obsahu také vyslechli znalce - předsedu komise, který se náležitě vypořádal se všemi námitkami stěžovatelů. Tvrzené nedostatky znaleckého posudku jsou svojí povahou skutečně pouhou polemikou s odbornými závěry, jak správně uvedly i obecné soudy. Návrh na vypracování revizního posudku nalézací soud odůvodněně odmítl, protože neměl pochybnosti o správnosti posudku již podaného, v němž neshledal žádné logické rozpory. K totožnému závěru ohledně postupu lege artis dospěl i znalec v trestním řízení, které bylo vedeno ve věci zanedbání lékařské péče k podnětu jedné ze stěžovatelek. Zemřelý navíc trpěl chronickou chorobou více než 40 let a byl v neustálé péči lékařů. Napadená rozhodnutí nejsou nepřezkoumatelná a nebylo porušeno právo na spravedlivý proces. Námitkami stěžovatelů ohledně příčinné souvislosti se Ústavní soud nezabýval, neboť nemohou samy o sobě na věci nic změnit.

Na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. dubna 2017

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu