II.ÚS 3149/16 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele J. Š., t. č. ve Věznici v Rýnovicích, právně zastoupeného Mgr. Janem Bažantem, advokátem, AK se sídlem Zahradní 767, Kosmonosy, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 12. 2015 č. j. 9 To 601/2015-284 a rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 4. 11. 2015 č. j. 17 T 61/2015-247, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 20. 9. 2016, se stěžovatel podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení práv zaručených zejména čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1, čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi byl stěžovatel uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku. Za to byl podle § 205 odst. 3 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu soud uložil také trest propadnutí věci, a to osobního automobilu, přívěsného vozíku a 15 kusů nářadí, specifikovaných ve výroku rozsudku. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit poškozenému částku 780 Kč. Se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody byl poškozený odkázán podle § 229 odst. 2 tr. řádu na řízení ve věcech občanskoprávních. O odvolání stěžovatele proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze, který je podle § 256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl. Rozhodnutí odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, v němž uplatnil důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2016 č. j. 3 Tdo 817/2016-16 podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu (pozn.: nebylo

napadeno ústavní stížností).

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že protokolace v hlavním líčení nebyla zcela přesná, že soud nesprávně četl protokol o trestním oznámení jako důkaz, že nebylo vyhověno jeho návrhu na doplnění dokazování ohledně počasí v inskriminovaný den a že soudy nerespektovaly zásadu in dubio pro reo.

4. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.

5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů.

6. Stěžovatelovy námitky směřují značnou měrou proti tvrzeným vadám důkazního řízení včetně hodnocení důkazů. V této souvislosti však Ústavní soud musí připomenout svou ustálenou judikaturu [např. již nález ÚS ze dne 1. února 1994,

sp. zn. III. ÚS 23/93

(N 5/1 SbNU 41)], že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Pokud obecný soud postupuje v souladu s ustanoveními podústavních předpisů (trestního řádu), Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit hodnocení důkazů" provedené obecným soudem. V nyní posuzované věci pak podle názoru Ústavního soudu napadená rozhodnutí obsahují ve výše uvedeném směru dostatečné, konkrétní a logické odůvodnění a reagují na námitky a tvrzení stěžovatele. Procesní námitky, které stěžovatel uplatnil v ústavní stížnosti, již vypořádal odvolací soud v napadeném usnesení, na jehož odůvodnění je možno v tomto smyslu odkázat s tím, že jde o odůvodnění dostačující.

7. Je zřejmé, že stěžovatel v ústavní stížnosti brojí zejména proti právním závěrům obecných soudů, které v řízení vykládaly podústavní právo a konkrétní skutkové okolnosti jeho případu a jeho námitky lze považovat pouze za zopakování argumentace v řízení před obecnými soudy. V ústavní stížnosti Ústavní soud však neshledal nic, co by věc posunulo do ústavněprávní roviny. Napadená rozhodnutí jsou pečlivě a přiléhavě odůvodněna a Ústavní soud neshledává, že by byla projevem svévole, či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Do závěrů obecných soudů tedy nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat.

8. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. dubna 2017

Jiří Zemánek, v. r.

předseda senátu