I.ÚS 2231/16 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka o návrhu stěžovatele Ing. Tomáše Pragera, zastoupeného JUDr. Ivem Jahelkou, advokátem, sídlem Sládkova 351/II, Jindřichův Hradec, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 11. května 2016 č. j. 1 As 71/2016-26, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka a Rektora Vysoké školy báňské - Technické univerzity Ostrava, sídlem 17. listopadu 15, Ostrava, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 8. 7. 2016 stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Tvrdí, že tímto rozhodnutím bylo zasaženo do jeho ústavně garantovaných práv a svobod, zejména práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. V ústavní stížnosti je popsán průběh řízení před obecnými soudy, kterého se stěžovatel účastnil jako žalobce.

3. Stěžovatel se před Krajským soudem v Ostravě (dále jen "krajský soud") domáhal přezkumu rozhodnutí vedlejšího účastníka ze dne 8. 9. 2015 č. j. 40/2015-9220Vr, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Děkana Fakulty bezpečnostního inženýrství Vysoké školy báňské - Technické univerzity Ostrava ze dne 13. 7. 2015 č. j. 213/2015-011 o nepřijetí ke studiu.

4. Usnesením krajského soudu ze dne 29. 2. 2016 č. j. 22 A 93/2015-32 bylo řízení o žalobě zastaveno a stěžovateli byla uložena povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení. Důvodem zastavení řízení bylo podle krajského soudu sdělení stěžovatele, že došlo k jeho uspokojení novým rozhodnutím vedlejšího účastníka.

5. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel kasační stížnost, v níž zejména uvedl, že ze strany vedlejšího účastníka k žádnému uspokojení nedošlo.

6. Usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 5. 2016 sp. zn. 1 As 71/2016-26 byla kasační stížnost stěžovatele odmítnuta pro opožděnost. Nejvyšší správní soud v odůvodnění uvedl, že usnesení krajského soudu bylo stěžovateli doručeno dne 4. 3. 2016 vhozením do jeho domovní schránky, přičemž kasační stížnost byla podána až 29. 3. 2016. Z odůvodnění dále vyplývá závěr, že krajský soudu nepochybil, pokud umožnil doručení napadeného usnesení vhozením do schránky podle § 50 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").

II. Argumentace stěžovatele

7. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil nesouhlas s rozhodnutím Nejvyššího správního soudu, kdy uvedl, že jím bylo zasaženo do jeho základních práv, zejména práva na spravedlivý proces.

8. V ústavní stížnosti je prvé řadě obsažena citace § 50 odst. 1 o. s. ř., podle nějž platí, že nezastihl-li doručovací orgán adresáta písemnosti, vhodí písemnost do domovní nebo jiné, adresátem užívané schránky. Písemnost se v těchto případech považuje za doručenou vhozením do schránky, přičemž datum vhození vyznačí doručující orgán na doručence a na písemnosti.

9. Stěžovatel uvádí, že o datu doručení fikcí se dozvěděl až z usnesení Nejvyššího správního soudu, neboť doručující orgán na písemnosti, kterou měl k dispozici ve své domovní schránce, datum vhození nevyznačil. Podle svých tvrzení si písemnost převzal dne

14. 3. 2016, předpokládal proto, že kasační stížnost podal v zákonné lhůtě. V této souvislosti nezpochybnil správnost postupu doručování a s ním spojenou fikci, nicméně uvedl, že i takový postup musí respektovat všechny zákonné požadavky. Pokud se tak v nyní posuzované věci nestalo, nelze závěr Nejvyššího správního soudu považovat za ústavně konformní.

10. Na základě uvedeného stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí.

III. Posouzení procesních předpokladů

11. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona

o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

12. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a vyžádaným spisem dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

13. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na soudní ochranu podle

čl. 36 odst. l Listiny je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996

sp. zn. II. ÚS 81/95

(U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem tzv. podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody. Žádný z těchto závěrů však v nyní posuzované věci nelze učinit.

14. V nyní posuzované věci se Ústavní soud zabýval pouze ústavností postupu Nejvyššího správního soudu, nikoliv již okolnostmi samotného doručení usnesení krajského soudu stěžovateli. Opačným postupem by došlo k překročení kompetencí Ústavního soudu. Přesto je však třeba uvést, že na obálce, v níž bylo stěžovateli doručováno usnesení krajského soudu a jež je přiložena k ústavní stížnosti, je zřetelně napsáno "4. 3. 16, 12:30". Proto je nutné tvrzení stěžovatele ve stížnosti označit za nesprávná, neboť informace o okamžiku vhození doručované písemnosti byla na obálce uvedena. Při doručování tak bylo postupováno v souladu s § 50 odst. 1 o. s. ř.

15. Z originálu kasační stížnosti založeného ve spise vedeném krajským soudem pod sp. zn. 22 A 93/2015 (č. l. 38) je zřejmé, že stěžovatel v ní pouze uvedl datum doručení usnesení krajského soudu, a to 14. 3. 2016. Z dalšího obsahu kasační stížnosti nevyplývají žádná tvrzení, která stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti a z nichž by mělo vyplývat, že doručení neproběhlo předepsaným způsobem a že na obálce nebylo vyznačeno datum vhození doručované písemnosti. Pokud tedy Nejvyšší správní soud, který uvedenou obálku neměl k dispozici, řádné doručení za takto popsané situace předpokládal, bylo ve smyslu principu "práva náležejí bdělým" pouze na stěžovateli, aby se pokusil prokázat opak. Ze strany Nejvyššího správního soudu proto nedošlo k žádnému pochybení.

16. Vzhledem k tomu, že postupem Nejvyššího správního soudu v nyní posuzované věci nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. března 2017

Kateřina Šimáčková v. r.

předsedkyně senátu