IV.ÚS 347/17 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti Michala Ditricha, zastoupeného JUDr. Jiřím Solilem, advokátem se sídlem Praha 1, Jakubská 647/2, proti usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Benešově ze dne 16. 1. 2017 sp. zn. ZT 249/2016 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Územního odboru Benešov, Oddělení služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 24. 11. 2016 č. j. KRPS-235369-58/TČ-2016-010171-HK, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Územního odboru Benešov, Oddělení služby kriminální policie a vyšetřování, kterým bylo zahájeno jeho trestní stíhání pro zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku. Dále navrhuje zrušení označeného usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Benešově, kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti uvedenému usnesení policejního orgánu.

Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 36 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatel namítá, že obě napadená rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení jsou nedostatečně odůvodněna, a tudíž nepřezkoumatelná. Rozebírá jednotlivé výpovědi svědků, jejichž obsah je stručně uveden v odůvodnění napadeného usnesení policejního orgánu, a dospívá k přesvědčení, že jeho trestní stíhání bylo zahájeno v podstatě na základě jediné výpovědi svědka Davida Vojtěcha, jež je podle jeho názoru nepravdivá a zcela nevěrohodná. Usnesení policejního orgánu podle stěžovatele vychází z neúplných informací, neobsahuje hodnocení jednotlivých důkazů a řádné zdůvodnění a nevypořádává se se subjektivní stránkou stíhaného činu. Také napadené usnesení státního zástupce považuje stěžovatel za nedostatečně odůvodněné.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí i dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud musí připomenout, že možnosti jeho ingerence do přípravného řízení jsou striktně omezeny jen na případy vybočení z hranic podústavního práva, jež mají extrémní povahu. Zdrženlivost v zásazích proti usnesení o zahájení trestního stíhání Ústavní soud prolomil jen ve zcela mimořádných situacích, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování (srov. např. nález

sp. zn. III. ÚS 511/02

).

Ústavnímu soudu nepřísluší jakkoli po věcné stránce přezkoumávat rozhodnutí o zahájení trestního stíhání ve smyslu jeho opodstatněnosti, neboť jde o otázku náležející výlučně do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení. Toto rozhodnutí má ve své podstatě toliko předběžný charakter a jeho smysl ve vztahu k obviněnému spočívá v oznámení, že je stíhán pro určitý skutek, což představuje podmínku dalších procesních úkonů v trestním řízení (viz např. usnesení

sp. zn. II. ÚS 1465/13

či

III. ÚS 693/06

). Není smyslem usnesení o zahájení trestního stíhání vyřešit všechny sporné otázky skutkové a právní, jeho vydáním není předjímán výsledek řízení ve věci samé. Důvodnost obvinění obsaženého v usnesení o zahájení trestního stíhání tvoří předmět celého trestního řízení, což se týká i právního posouzení stíhaného skutku. Ústavnímu soudu přísluší zabývat se otázkou ochrany základních práv a svobod zásadně po ukončení řízení a vyčerpání všech procesních prostředků podle trestního řádu (srov. např. usnesení

sp. zn. III. ÚS 539/98

).

V posuzované věci Ústavní soud nesdílí přesvědčení stěžovatele, že napadená usnesení jsou nedostatečně odůvodněna a nepřezkoumatelná. Policejní orgán v napadeném usnesení o zahájení trestního stíhání uvedl podstatný obsah doposud provedených důkazů. Stručně, avšak dostatečně, pak shrnul, že z těchto důkazů vyplývá, že stěžovateli byl osobní automobil značky Maserati pouze zapůjčen za účelem předvedení potenciálnímu zájemci, avšak stěžovatel tento automobil bez vědomí skutečného majitele prodal a s finančními prostředky naložil neznámým způsobem. Usnesení o zahájení trestního stíhání také výslovně uvádí, že stěžovatel věděl, že není oprávněn vozidlo prodat, což dostatečně odůvodňuje závěr o jeho úmyslném zavinění ve vztahu ke stíhanému činu.

Důvodnost podezření vůči stěžovateli skutečně vyplývá především z výpovědi svědka Davida Vojtěcha, avšak státní zástupce v napadeném usnesení správně poukázal na to, že jeho výpověď podporují nejen výpovědi zaměstnanců poškozené společnosti, ale také listinné důkazy. Jestliže stěžovatel vyjadřuje své pevné přesvědčení o nepravdivosti výpovědi svědka Davida Vojtěcha, musí Ústavní soud opět připomenout, že trestní stíhání stěžovatele se nachází teprve ve své počáteční fázi a podrobné hodnocení důkazů, včetně posuzování věrohodnosti jednotlivých svědků, bude prováděno v jeho dalším průběhu. Stěžovatel své námitky, mj. právě i ve vztahu k věrohodnosti obsahu jednotlivých svědeckých výpovědí, může uplatňovat v rámci obhajoby v dalším průběhu trestního řízení.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. března 2017

JUDr. Vladimír Sládeček

předseda senátu