II.ÚS 4088/16 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudce zpravodaje Vojtěcha Šimíčka a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. Ž., zastoupeného Mgr. Tomášem Bejčkem, advokátem se sídlem Bubenská 1, Praha 7, směřující proti usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 4. 8. 2016, č. j. 0 P 55/2016-177, a usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 12. 9. 2016, č. j. 70 Co 356/2016-193, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci a Okresního soudu v Olomouci jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1 a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví citovaným rozhodnutím obecných soudů, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho základních práv, zaručených čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"); čl. 6 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 3, čl. 5, čl. 7, čl. 16, čl. 18, čl. 27 odst. 4 Úmluvy o právech dítěte.

2. Předmětem řízení před obecnými soudy byla (zatímní) úprava výchovných poměrů nezletilé M., jejíž matkou je M. Ž. K. a otcem stěžovatel.

3. Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu Ústavním soudem vyžádaného spisu Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 0 P 55/2016 se podává, že ústavní stížností napadeným usnesením Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci jako věcně správné (ve smyslu ustanovení § 219 občanského soudního řádu, dále jen "o. s. ř.") potvrdil v záhlaví citované usnesení Okresního soudu v Olomouci, kterým okresní soud zamítl návrh stěžovatele ze dne 28. 7. 2016 na vydání předběžného opatření, na základě něhož "by byl již předběžným opatřením upravený rozsah styku (stěžovatele) s nezl. M. doplněn a změněn na jiné termíny." Stěžovatel se jím především domáhal úpravy styku s nezletilou M. pro druhou polovinu letních prázdnin (srpen 2016), a to v rozsahu "2x tří dnů se dvěma přespáními dítěte u otce každý druhý týden." V době rozhodování obecných soudů byl styk stěžovatele s nezletilou M. (zatímně) upraven předběžným opatřením Okresního soudu v Olomouci ze dne 11. 2. 2016, č. j. 0 P 55/2016-53 (ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 20. 4. 2016, č. j. 70 Co 144/2016-136), a to tak, že stěžovatel je oprávněn se s nezletilou M. stýkat v každém sudém kalendářním týdnu v úterý od 15.00 do 18.00 hodin a v sobotu a v neděli, vždy od 14.00 hodin do 18.00 hodin, a v každém lichém kalendářním týdnu ve čtvrtek od 15.00 hodin do 18.00 hodin.

4. Krajský soud se v odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení zcela ztotožnil se závěry okresního soudu, který návrh na vydání předběžného opatření neshledal důvodným, neboť "institut předběžného opatření je svým charakterem opatřením mimořádným a k jeho aplikaci lze přistoupit ze závažných důvodů, a to po vyhodnocení náležitého osvědčení nezbytnosti bezodkladného zásahu soudu. V projednávané věci však poměry dítěte již předběžně upraveny byly a potřeba nové zatímní úpravy poměrů nezletilé M. v souladu s návrhem (stěžovatele) osvědčena nebyla." Krajský soud tak nepřisvědčil odvolacím námitkám stěžovatele, v nichž polemizoval s právním názorem okresního soudu, jímž mu fakticky brání v prohlubování citových vazeb s nezletilou dcerou a který se nadto nachází v rozporu s judikaturou Ústavního soudu [konkrétně s nálezem

sp. zn. I. ÚS 618/05

ze dne 7. 11. 2006 (N 204/43 SbNU 279), rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz].

5. Stěžovatel obdobné námitky vznáší i v ústavní stížnosti, v níž polemizuje se závěry obecných soudů a rozporuje konkrétní důvody, na nichž obecné soudy založily svá rozhodnutí o zamítnutí jeho návrhu na vydání předběžného opatření pro absenci naléhavé potřeby zatímní úpravy výchovných poměrů nezletilé v podobě rozšíření styku stěžovatele s ní, zejména v období letních prázdnin. Stěžovatel především namítá, že uvedené právní závěry jsou v přímém rozporu se závěry citovaného nálezu Ústavního soudu

sp. zn. I. ÚS 618/05

, ačkoliv se prý jedná o skutkově totožné věci. Stěžovatel je názoru, že obecné soudy rezignovaly na potřebu zatímně upravit výchovné poměry nezletilé, obzvláště za situace, kdy vzájemné dohodě matka brání, a "svévolně" nerespektovaly závaznou judikaturu Ústavního soudu.

6. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil krajský soud i okresní soud.

7. Okresní soud však pouze odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a nadto sdělil, že stěžovatel v mezidobí podal další návrh na vydání předběžného opatření, o němž bylo rozhodnuto dne 19. 12. 2016. V této souvislosti tedy nebylo možné přistoupit k dřívějšímu nařízení jednání ve věci, než dne 14. 2. 2017. Z uvedeného je dle okresního soudu zřejmé, že stěžovatel sám "vyřízení věci ztěžuje a protahuje."

8. Krajský soud rovněž odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí a neztotožnil se s argumentací stěžovatele, která údajně nedosahuje ústavněprávní roviny a snaží se prostřednictvím ústavní stížnosti dosáhnout změny rozhodnutí soudů obou stupňů. Soud rovněž poukázal na okolnosti, za nichž bylo poprvé rozhodováno o zatímní úpravě styku stěžovatele s nezletilou (usnesení krajského soudu ze dne 20. 4. 2016), kde soud "pečlivě zvážil rodinnou situaci, přičemž shodně s okresním soudem shledal důvody pro nařízení předběžného opatření (...). Odvolací soud již tehdy konstatoval, že v nejlepším zájmu dítěte je, aby bylo v pravidelném kontaktu s otcem a určil harmonogram styku adekvátně útlému věku dítěte, jeho dennímu režimu i celkové rodinné situaci."

9. Ve své replice k uvedeným vyjádřením stěžovatel odmítl akceptovat názor okresního soudu, neboť "pomíjí závazek aktivní úlohy ČR ve smyslu obnovy péče rodiče o dítě, tedy povinnost soudu aktivně přistupovat k rozšiřování péče kteréhokoliv z rodičů. Účelem předběžné úpravy ve věci péče o nezletilé je kromě zajištění co nejširšího styku s oběma rodiči i flexibilní přístup k rozšiřování péče kteréhokoliv rodiče." S názorem krajského soudu pak stěžovatel nesouhlasí zejména z toho důvodu, že krajský soud institut předběžných opatření ve věcech péče o nezletilé interpretuje způsobem "zcela vybočujícím z účelu a smyslu zákonné úpravy." S tím nekoresponduje právní názor Ústavního soudu v nálezu

sp. zn. I. ÚS 618/05

, z něhož dle stěžovatele vyplývá, že "účelem předběžné úpravy ve věcech péče o nezletilé je zajištění co nejširšího styku dítěte s rodičem, se kterým dítě trvale nežije, tedy právo styku by mělo být omezeno pouze v míře nezbytné, nikoliv chráněno pouze v míře nezbytné."

10. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

11. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně dovodil, že rozhodování o návrhu na vydání (nařízení) předběžného opatření a tedy hodnocení toho, zda jsou v daném případě splněny podmínky pro jeho vydání či změnu, je především věcí obecných soudů. Jak již bylo výše uvedeno, úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti je ochrana ústavnosti [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky, dále jen "Ústava")], nikoliv "běžné" zákonnosti, a proto mu ani nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako se tomu děje v řízení před obecnými soudy. Ústavní soud si je samozřejmě vědom skutečnosti, že rozhodnutí o předběžných opatřeních jsou - obecně řečeno - způsobilá zasáhnout do základních práv jednotlivců. Práva a povinnosti jsou však jimi upravena pouze dočasně (zatímně), přičemž jejich úprava může být navíc v průběhu řízení před obecnými soudy k návrhu dotčených účastníků zrušena či upravena. Nadto zatímní povaha rozhodnutí o předběžných opatřeních nevylučuje možnost, že v konečném meritorním rozhodnutí soudu může dojít k významné změně dosavadní úpravy těchto práv a povinností. Ústavnímu soudu tedy z hlediska ústavněprávního nikterak nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů stran důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, nýbrž je povolán toliko přezkoumat, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření, popřípadě rozhodnutí o jeho zamítnutí, mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole (ve smyslu čl. 1 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2, odst. 3 Listiny) [viz např. nálezy

sp. zn. II. ÚS 221/98

ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171); či

sp. zn. I. ÚS 2903/14

ze dne 12. 5. 2015 (N 94/77 SbNU 377)]. Proto se Ústavní soud zpravidla necítí být oprávněn zasahovat do těchto rozhodnutí (srov. např. usnesení

sp. zn. III. ÚS 909/14

ze dne 27. 3. 2014) a činí tak pouze ve výjimečných případech, kdy rozhodnutí o předběžném opatření představuje natolik excesivní zásah do základních práv a svobod dotčených jednotlivců, který si vyžaduje bezprostřední ingerenci ze strany Ústavního soudu v podobě zrušení takového rozhodnutí [srov. např. nález

sp. zn. III. ÚS 3363/10

ze dne 13. 7. 2011 (N 131/62 SbNU 59)].

12. Výše uvedené zcela platí i pro rozhodnutí obecných soudů o předběžných opatřeních, na jejichž základě dochází k zatímní úpravě výchovných poměrů nezletilých dětí, jako tomu je i v nyní projednávaném případě stěžovatele, jejichž ústavní konformitu je ovšem nadto nezbytné hodnotit též prizmatem ústavněprávních kritérií, která Ústavní soud vymezil ve své judikatuře v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů, týkajících se právě této problematiky [srov. např. nález

sp. zn. III. ÚS 1206/09

ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); či nález

sp. zn. I. ÚS 266/10

ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421)]. V rámci tohoto přezkumu pak Ústavní soud vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo vedeno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu nezletilého dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte).

13. V tomto ohledu, nahlíženo prostřednictvím zmíněného základního postulátu řízení o úpravě výchovných poměrů k nezletilým dětem, tj. aby řízení před soudy bylo konáno a (nově) přijatá opatření byla činěna vždy v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), se Ústavní soud ztotožňuje se závěry obecných soudů, neboť v nich vzaly do úvahy především možné negativní dopady změny stávající (byť zatímní) úpravy výchovných poměrů nezletilé M. (přespávání nezletilé u stěžovatele po vícero nocí) na její vývoj a vážily je s mírou naléhavosti potřeby takové změny.

14. Pokud stěžovatel namítá, že nyní rozporované závěry obecných soudů jsou v přímém rozporu se závěry citovaného nálezu

sp. zn. I. ÚS 618/05

, Ústavní soud se s touto námitkou neztotožňuje, neboť na nyní projednávaný případ plně nedopadají. Přestože se totiž v mnoha ohledech jejich skutkové okolnosti skutečně velmi podobají, zásadní rozdíl mezi nimi spočívá v odlišné míře, v jaké by taková zatímní úprava výchovných poměrů měla potenciální dopady na samotný vývoj nezletilého dítěte, a tedy korespondovala s jeho nejlepším zájmem. Zatímco v případě citovaného nálezu

sp. zn. I. ÚS 618/05

Ústavní soud obecným soudům vytkl, že "rozhodnutí, jímž byl odmítnut stěžovatelův návrh, požadující úpravu styku s nezletilým dítětem dalším předběžným opatřením pro období letních prázdnin, za situace, kdy nebylo možno očekávat v dohledné době dohodu rodičů ani rozhodnutí ve věci samé, nemůže být odůvodněno pouze odkazem na dříve vydané předběžné opatření, které navíc otcův kontakt s dítětem v období letní dovolené vůbec neupravovalo", v nyní projednávaném případě se obecné soudy za situace, kdy úprava výchovných poměrů byla upravena relativně v nedávné době, musely vypořádat s návrhem stěžovatele, kterým se domáhal zcela zásadního rozšíření (prohloubení) jeho styku s nezletilou M. (viz požadavek nepřetržitého pobytu u něj po více dní). Takovou změnu úpravy výchovných poměrů nezletilé M. v řízení o předběžném opatření nicméně obecné soudy neshledaly žádoucí, když dospěly k závěru, že "teprve po řádně provedeném důkazním řízení a řádném posouzení všech rozhodných skutečností se zřetelem na zájem nezletilé M. bude moci okresní soud učinit definitivní závěr o tom, jaké výchovné uspořádání a rozsah styku s druhým rodičem je v nejlepším zájmu dítěte", což Ústavní soud považuje za racionální názor a nevidí žádný důvod, pro který by měl tento závěr z ústavněprávního hlediska zpochybnit.

15. Z uvedeného důvodu se proto nelze ztotožnit ani s námitkou stěžovatele [s odkazem na nález

sp. zn. II. ÚS 868/12

ze dne 12. 4. 2012 (N 80/65 SbNU 91)], že obecné soudy jednaly "svévolně", když rozhodnutími obecných soudů "nebyl minimalizován zásah do základních práv stěžovatele a nezletilé, a to do práv na rodinný život a vzájemného práva na rodičovskou výchovu a péči", neboť je Ústavní soud toho názoru, že postup obecných soudů byl ústavně konformní a v souladu s nejlepším zájmem nezletilé M. (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte). Naopak z obsahu stěžovatelem předestřené argumentace dle Ústavního soudu spíše vyplývá, že stěžovatel uvedený základní postulát řízení o úpravě výchovných poměrů k nezletilým dětem a samotný nejlepší zájem nezletilého dítěte podřazuje právu a zájmu rodiče na rodičovskou výchovu a péči ("Je lhostejné, že dítě je nižšího věku, potřeba odlišné úpravy je i na straně rodičů, kteří v takových obdobích mají méně pracovních povinností, vybírají dovolenou a obecně tento čas slouží k intenzivnějšímu rozvoji rodičovských vazeb." - str. 10 ústavní stížnosti).

16. V této souvislosti Ústavní soud znovu (obdobně jako učinily obecné soudy) připomíná zatímní charakter předběžného opatření, a proto stěžovatelem v ústavní stížnosti předkládaná tvrzení ohledně nemožnosti prohlubování jeho citových vazeb k nezletilé nepochybně budou předmětem řízení ve věci samé před obecnými soudy, v němž bude stěžovateli dán dostatečný prostor pro uplatnění jeho námitek i důkazních návrhů, jež se pro závěr o změně úpravy výchovných poměrů nezletilé jeví zcela zásadní. V každém případě však budou obecné soudy vždy povinny svá rozhodnutí činit s přihlédnutím k nejlepšímu zájmu nezletilého dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte). Ostatně ten by však měli mít na paměti všichni účastníci sporu, řešeného v nyní přezkoumávaném řízení před obecnými soudy, a případné neshody ohledně šíře běžného styku stěžovatele s nezletilou překlenout v optimálním případě vzájemnou dohodou právě za účelem ochrany nejlepšího zájmu jejich nezletilé dcery.

17. Nad rámec výše uvedeného nelze odhlédnout ani od skutečnosti, že se stěžovatel v řízení o ústavní stížnosti domáhá zrušení rozhodnutí obecných soudů, jimiž byl zamítnut jeho návrh podaný až dne 28. 7. 2016 na úpravu styku s nezletilou M. primárně pro období druhé půle letních prázdnin (srpen 2016), přičemž ústavní stížnost byla podána dne 12. 12. 2016. Z uvedeného je tedy zřejmé, že i případný kasační zásah ze strany Ústavního soudu by měl charakter pouze tzv. akademického výroku, jehož vydáním by se situace stěžovatele nikterak nezměnila. Jak ostatně vyplývá z konstantní judikatury Ústavního soudu [viz např. nález

sp. zn. II. ÚS 7/03

ze dne 15. 7. 2004 (N 100/34 SbNU 61) nebo nález

sp. zn. II. ÚS 3137/09

ze dne 7. 4. 2010 (N 75/57 SbNU 23)], ústavní stížnost může být úspěšně vznesena pouze proti aktuálnímu a trvajícímu zásahu orgánu veřejné moci. Pro vlastní rozhodnutí Ústavního soudu je tak určující, zda zásah do základního práva v době jeho rozhodování trvá, neboť, jak již bylo řečeno, je oprávněn buď napadené rozhodnutí zrušit, nebo zakázat, aby v porušování základních práv a svobod bylo pokračováno. V situaci, kde sice k porušení základních práv a svobod došlo, avšak aktuálně již nedochází, může napadené rozhodnutí zrušit jen výjimečně. Je tomu tak zejména v těch případech, kde s ohledem na okolnosti případu může mít kasační nález konkrétní právní význam, např. v řízení o odpovědnosti státu za škodu, a také, hrozí-li nebezpečí opakování tohoto zásahu [viz např. nález

sp. zn. II. ÚS 3137/09

ze dne 7. 4. 2010 (N 75/57 SbNU 23) nebo usnesení

sp. zn. IV. ÚS 2578/09

ze dne 8. 12. 2009], což ovšem v nyní projednávaném případě splněno není a stěžovatel se ničeho obdobného ani nedomáhal.

18. S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. března 2017

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu