II.ÚS 340/17 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatele: Sanace a stavby APOLLO s. r. o., se sídlem U nádraží 1155/25, 703 00 Ostrava, zastoupeného JUDr. Markem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem Masarykovo nám. 91/28, 733 01 Karviná, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, č. j. 28 Cdo 2531/2015-195, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Stěžovatel se v podané ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu, a to pro porušení jeho ústavně zaručených základních práv podle čl. 36 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 1. 2015, č. j. 57 Co 636/2014-161, a rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 5. 9. 2014, č. j. 84 C 12/2012-133, ve výrocích, jimiž bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaného zaplatit stěžovateli 169.206,40,- Kč s příslušenstvím a ve výrocích o nákladech řízení, a v tomto rozsahu byla napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu současně věc vrácena Okresnímu soudu v Ostravě k dalšímu řízení. Stěžovatel se ve své žalobě domáhal vydání bezdůvodného obohacení po žalovaném, který má v nemovitosti vlastněné stěžovatelem umístěnu výměníkovou stanici pro rozvod tepla, aniž by mu k jejímu umístění svědčil nějaký právní titul.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že napadený rozsudek Nejvyššího soudu je v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 18. 9. 2012,

sp. zn. I. ÚS 3756/11

. Dále je stěžovatel přesvědčen, že Nejvyšší soud v napadeném rozsudku nesprávně interpretoval nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. Pl. 25/04. Uvedené námitky stěžovatel ve své ústavní stížnosti dále podrobněji rozvádí, k její přípustnosti však nic neuvádí.

II. Podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4). Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je tedy její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele. Ústavní soud je tak v rámci řízení o ústavní stížnosti mimo jiné oprávněn rozhodovat zásadně jen o rozhodnutích pravomocných, a to i ve smyslu "konečných". Jako nepřípustné proto opakovaně odmítá ústavní stížnosti v případech, kdy existuje pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení [srov. například usnesení

sp. zn. IV. ÚS 125/06

ze dne 30. 3. 2006 (U 4/40 SbNU 781), usnesení

sp. zn. III. ÚS 1692/08

ze dne 22. 7. 2008, usnesení

sp. zn. I. ÚS 4033/12

ze dne 7. 11. 2012 či usnesení

sp. zn. I. ÚS 1503/13

ze dne 28. 8. 2013; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná také na http://nalus.usoud.cz].

V nynější věci stěžovatel ústavní stížností napadl rozsudek Nejvyššího soudu, jímž byly zrušeny rozsudky Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě a věc byla vrácena Okresnímu soudu v Ostravě k dalšímu řízení. Je tak zřejmé, že řízení v předmětné věci před obecnými soudy napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu neskončilo, ale stále probíhá, neboť se vrací do řízení před okresním soudem. Z toho důvodu nelze hovořit o tom, že by stěžovatel neměl k dispozici žádné jiné procesní prostředky k ochraně svého práva nežli ústavní stížnost. Vzhledem k probíhajícímu řízení před obecnými soudy dosud fakticky nedošlo ke vzniku namítané újmy na základních právech a svobodách stěžovatele, neboť k ní může zásadně dojít až s pravomocným definitivním skončením řízení. Ústavní soud zdůrazňuje, že na řízení před obecnými soudy zásadně nahlíží jako na celek; skutečnost, že řízení před obecnými soudy neskončilo ústavní stížností napadeným rozhodnutím, tudíž v daném případě zakládá nepřípustnost podané ústavní stížnosti ve vztahu k rozsudku Nejvyššího soudu. Ústavní soud zásadně nemůže ingerovat do probíhajícího řízení před obecnými soudy, a tak ovlivňovat jeho výsledek; jeho přezkum je naopak namístě až tehdy, kdy je věc z pohledu obecných soudů pravomocně a konečně vyřešena.

Ústavní soud shrnuje, že s ohledem na skutečnost, že řízení ve věci nebylo skončeno napadeným rozhodnutím, ale stále pokračuje, nedošlo dosud k vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv stěžovatele a podaná ústavní stížnost je proto nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; v dané věci nejsou splněny ani výjimečné předpoklady přijetí ústavní stížnosti vymezené v § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Stěžovateli přitom nic nebrání v podání případné nové ústavní stížnosti poté, co bude řízení před obecnými soudy zcela skončeno, pokud s jeho výsledkem nebude souhlasit a bude pociťovat újmu na svých základních právech a svobodách v důsledku pochybení obecných soudů s možným vlivem na výsledek řízení.

Vzhledem k závěru o nepřípustnosti podané ústavní stížnosti postupoval Ústavní soud podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost rozhodnutím soudce zpravodaje odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. března 2017

Jaroslav Fenyk v. r.

soudce Ústavního soudu