IV.ÚS 2852/16 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila ve věci ústavní stížnosti MUDr. Mgr. Ivana Langera, zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 60, proti usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. května 2016, sp. zn. 3 Nt 1721/2015 a č. j. 3 Nt 1722/2015-279, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, splňující i další náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v článku 2 odst. 3, v čl. 7, 12, v čl. 26 odst. 1, 36 odst. 1, 37 odst. 3 a 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Usnesením sp. zn. 3 Nt 1721/2015 Krajský soud v Ostravě podle § 85b odst. 9, věty první, trestního řádu vyhověl návrhu státního zástupce a nahradil souhlas zástupce České advokátní komory k seznámení s obsahem dvou listin zajištěných při prohlídce jiných prostor - bankovní schránky stěžovatele.

Usnesením č. j. 3 Nt 1722/2015-279 Krajský soud v Ostravě podle § 85b odst. 9, věty první, trestního řádu vyhověl návrhu státního zástupce a nahradil souhlas zástupce České advokátní komory k seznámení s obsahem zachyceným na mobilních telefonech, nosičích dat a písemnostech; současně zamítl návrh ve vztahu k druhé, v usnesení vyjmenované skupině mobilních telefonů, nosičů dat a písemností.

Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně popisuje, v čem spatřuje pochybení krajského soudu. Za nesprávný považuje výklad, že listiny zajištěné při prohlídce, u nichž zástupce České advokátní komory neudělil souhlas k vydání, může soud vydat orgánům činným v trestním řízení, i když podléhají povinné mlčenlivosti, pokud se váží k trestné činnosti. Podle stěžovatele je tím prolomeno zákonné vymezení (§ 85b odst. 9 trestního řádu) spočívající v tom, že soud návrhu vyhoví, dojde-li k závěru, že listina neobsahuje skutečnosti, o nichž je dotyčný advokát povinen zachovávat mlčenlivost. Uvedenou mez je možno prolomit pouze v případě, kdy se advokát nachází v postavení obviněného anebo se účelově za povinnou mlčenlivost schovává ve snaze krýt protiprávní jednání. V projednávaném případě soud vytvořil nový institut "podezřelého advokáta", a dále dospěl k závěru, že listina, která sice podléhá povinné mlčenlivosti, ale vztahuje se k projednávané trestné činnosti, není povinností mlčenlivosti chráněna, a proto ji lze vydat orgánům činným v trestním řízení.

Krajský soud v Ostravě měl dále pochybit tím, že se nezabýval faktickým přesahem domovních prohlídek nad limity projednávané trestní věci; provedení domovní prohlídky u osoby, která není trestně stíhána, je vždy zásadním zásahem do jejích práv. Stěžovatel rovněž brojí proti faktu, že krajský soud provedl "selekci podle hesel", přičemž řada jich má velký rozsah a některé z nich neměly být v původním návrhu vůbec uvedeny. Návrh pak nebyl podle stěžovatele dostatečně odůvodněn, orgány činné v trestním řízení mohly sledovat i jiné cíle, než pouze ty, k nimž se vztahuje trestní řízení.

Stěžovatel se dále podrobně zabývá vztahem řízení podle ustanovení § 85b trestního řádu a podle ustanovení § 332 a násl. zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "z. ř. s."), která upravují tutéž problematiku. Stěžovatel má za to, že podrobnější je úprava v hlavě IV. dílu 4. z. ř. s. nazvané "Řízení o nahrazení souhlasu zástupce České advokátní komory k seznámení se s obsahem listin", která je současně lex posteriori ve vztahu k trestnímu řádu. Pokud tedy soud nepostupoval podle této právní normy, šlo o postup diskriminující dotčené osoby. Důsledkem toho bylo omezení možností stěžovatele navrhovat potřebné důkazy, prezentovat rozhodné skutečnosti, a to i za situace, kdy některé listiny a elektronické nosiče aktivně nepoužíval a nepamatoval si tedy, co vše obsahují.

Stěžovatel rovněž poukázal na svoji námitku nepříslušnosti Krajského soudu v Ostravě s ohledem na nepřezkoumatelnost volby Okresního soudu v Ostravě pro účely vydání příkazů k domovním prohlídkám. K tomu odkázal na nález

sp. zn. Pl. ÚS 4/14

Sb. a navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ve vztahu k procesnímu postupu orgánů činných v trestním řízení (včetně soudů) je Ústavní soud povolán reagovat pouze na taková pochybení při aplikaci trestně-procesních předpisů, která musí u stěžovatele vyvolávat reálné negativní dopady na jeho ústavně zaručená základní práva nebo svobody, nebo je alespoň ohrožovat. Proto se Ústavní soud v posuzované věci zabýval otázkou, zda napadenými rozhodnutími soudů byla porušena základní práva stěžovatele, což však neshledal.

V prostorách, které stěžovatel využívá k výkonu advokacie, byly provedeny prohlídky, při nichž byly zajištěny listiny (nosiče informací). Přítomný zástupce České advokátní komory nedal souhlas k tomu, aby se orgány činné v trestním řízení s obsahem těchto listin a nosičů seznámily; následně byl ke Krajskému soudu v Ostravě předložen návrh, aby nesouhlas byl nahrazen rozhodnutím soudu.

Stěžovatel soudu vytýká, že orgánům činným v trestním řízení zpřístupnil informace, které podléhaly povinnosti mlčenlivosti advokáta, protože se vztahovaly k trestné činnosti, aniž by však byl i sám trestně stíhán. Podle ustanovení § 85b odstavce 9 trestního řádu platí, že "...soudce návrhu vyhoví, dojde-li k závěru, že listina neobsahuje skutečnosti, o nichž je dotčený advokát povinen zachovávat mlčenlivost; v opačném případě návrh zamítne." Obdobně podle ustanovení § 339 odst. 1 z. ř. s., platí, že "soud návrhu vyhoví, dojde-li k závěru, že listina neobsahuje skutečnosti, o nichž je dotčený advokát povinen zachovávat mlčenlivost podle jiného právního předpisu; v opačném případě návrh zamítne."

Je tedy věcí soudu, aby prověřil, zda listiny, k nimž představitel České advokátní komory neudělil orgánům činným v trestním řízení souhlas seznámit se s nimi, skutečně obsahují či neobsahují skutečnosti, které podléhají povinnosti mlčenlivosti advokáta. Podle čl. 90 Ústavy České republiky jsou to soudy, které jsou povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu práv. Jak Ústavní soud opakovaně judikoval (viz např.

sp. zn. II. ÚS 3858/15

), a i stěžovatel tuto informaci podle ústavní stížnosti sdílí, není možné "...akceptovat, aby odhalování a stíhání ... trestné činnosti bylo znemožněno odkazem na advokátní tajemství. Ústavní soud sice v řadě svých rozhodnutí zdůraznil význam advokátního tajemství jako předpokladu pro řádný výkon advokacie a za splnění dalších podmínek mu poskytl ústavněprávní ochranu (srov. např. nález

sp. zn. II. ÚS 2894/08

ze dne 28. 8. 2009, N 191/54 SbNU 361), zároveň však opakovaně vyslovil souhlas s tezí, že "institut advokátní mlčenlivosti, potažmo poskytování právních služeb, nesmí být zneužíván k páchání trestné činnosti. Tím by totiž došlo k nepřípustnému a účelovému nadřazování uvedené ‚procesní' hodnoty nad hodnoty základních práv a svobod, k jejichž naplňování má stát pozitivní povinnost, jež se realizuje mimo jiné právě v trestním řízení" (srov. nález

sp. zn. II. ÚS 889/10

ze dne 25. 11. 2010, N 237/59 SbNU 405)." Je proto úkolem soudu vymezit a prověřit rozsah mlčenlivosti, která je definována v ustanovení § 21 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů ("Advokát je povinen zachovávat mlčenlivost o všech skutečnostech, o nichž se dozvěděl v souvislosti s poskytováním právních služeb."). Jde-li tedy o informace, které by za jistých okolností mohly podléhat povinnosti mlčenlivosti, ale advokát se o nich nedozvěděl při poskytování právních služeb, není je možno automaticky podřadit pod informace chráněné mlčenlivostí. Takový výklad podporuje i stěžovatelem zmíněná úprava v ustanovení § 339 odst. 1 z. ř. s., podle které "soud návrhu vyhoví, dojde-li k závěru, že listina neobsahuje skutečnosti, o nichž je dotčený advokát povinen zachovávat mlčenlivost podle jiného právního předpisu...".

Krajský soud v Ostravě po seznámení s dotčenými listinami dopěl k závěru, že neoprávněné získávání informací z jiných trestních řízení, vydávání instrukcí k získávání takových informací a k případnému ovlivňování trestních řízení, nelze označit za poskytování právních služeb. Proti stěžovateli sice nebylo zahájeno trestní řízení, v době konání domovních prohlídek a prověřování obsahu zajištěných dokumentů však soudy vycházely z poznatků, které naznačovaly možný podíl stěžovatele na trestné činnosti; tyto okolnosti pak Krajský soud v Ostravě v odůvodněních napadených usneseních dostatečně popsal a ozřejmil. Z rozhodnutí je rovněž patrné, že se důkladně předloženými listinami zabýval, provedl jejich pečlivou kontrolu, v důsledku které u části dokumentů nahradil souhlas zástupce České advokátní komory, u části však důvod k takovému postupu neshledal.

Soudkyně Krajského soudu v Ostravě možná použila nepřesné termíny, pokud se zmiňuje o "prolomení" povinnosti mlčenlivosti a definuje část listin jako "listiny obsahující skutečnosti, o nichž je dotčený advokát povinen zachovávat mlčenlivost a současně se vztahují k trestné činnosti". Nicméně ani tato formulační nepřesnost neznamená, že by byla zaručená práva stěžovatele dotčena způsobem, který v ústavní stížnosti namítá. Soudkyně důkladně a přesvědčivě vysvětlila, v čem a proč neshledala naplnění povinnosti mlčenlivosti, a proto rozhodla o vydání uvedených listin orgánům činným v trestním řízení.

Mlčenlivost je základním předpokladem pro poskytování právní pomoci; nejde však o výsadu advokáta, která by měla znamenat vynětí z obecně platného a závazného právního rámce, ale o povinnost uloženou advokátovi v zájmu ochrany jeho klientů - proto profesionální tajemství požívá ochrany. Práva třetích osob jsou tak chráněna především prostřednictvím zástupce České advokátní komory, jehož nesouhlas může za zákonem presumovaných podmínek přezkoumat a nahradit pouze soud (viz též

sp. zn. II. ÚS 2894/08

).

Problematikou selekce informací podle klíčových slov, která stěžovatel považuje v některých případech za příliš obecná, se soud dostatečně vypořádal. Lze odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu

sp. zn. I. ÚS 1542/14

či

sp. zn. III. ÚS 827/15

, v nichž Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o akceptovatelný způsob pro seznámení se s obsahem velkého souboru dat uložených na elektronických nosičích - ani v projednávaném případě nemá senát důvod se od této praxe odchýlit.

Zákonem č. 79/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, byl novelizován též rozsah povinné mlčenlivosti advokáta (část první), do trestního řádu bylo vloženo ustanovení § 85b (část druhá) a do občanského soudního řádu ustanovení § 200j - § 200m upravující řízení o nahrazení souhlasu zástupce České advokátní komory k seznámení se s obsahem listin, které mohou obsahovat skutečnosti, na něž se vztahuje povinnost mlčenlivosti advokáta (část třetí). Novelou občanského soudního řádu, respektive vytvořením samostatného právního přepisu - zákona o zvláštních řízeních soudních (č. 292/2013 Sb.) - pak došlo k vyčlenění tohoto specifického řízení do speciálního zákona. Z uvedeného je zjevné, že zákonodárce úmyslně vytvořil dvě identická řízení v procesních předpisech upravujících významově i typově odlišné procesy. Podle ustanovení § 1 trestního řádu je účelem trestního řádu upravit postup orgánů činných v trestním řízení; rovněž dále orgány činné v trestním řízení postupují podle tohoto předpisu (§ 2 odst. 5 tr. řádu). Primárně je tedy pro trestní řízení určen postup podle trestního řádu, naproti tomu zákon o zvláštních řízeních soudních upravuje oblast řízení netrestních. Pokud byl v řízení aplikován výhradně trestní řád, byl postup soudu správný.

Jestliže stěžovatel v souvislosti s napadenými rozhodnutími brojí i proti rozsahu provedení domovních prohlídek, které se konaly 13. října 2015, konstatuje Ústavní soud, že případné pochybení měl stěžovatel uplatnit v samostatné včas podané ústavní stížnosti. Vzhledem k tomu, že tak neučinil a rozsah prohlídek napadá jen jako obiter dictum, Ústavní soud se touto otázkou nezabýval. Namítá-li stěžovatel nepříslušnost krajského soudu s ohledem na soud nařizující provedení prohlídek, poukazuje Ústavní soud na závěry uvedené v nálezu sp. z.

Pl. ÚS 4/14

, konkrétně na bod 120, podle kterého dřívější postup dalšího dopadu na následné hodnocení trestních řízení, v nichž již byla napadená ustanovení aplikována.

Ústavní soud neshledal, že by v posuzované věci vybočil krajský soud z mezí trestního řízení a porušil ústavně zaručená práva stěžovatele; proto podle ustanovení § 43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. února 2017

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu