IV.ÚS 4096/16 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila ve věci ústavní stížnosti L. M., t. č. ve Věznici Všehrdy, zastoupeného JUDr. Danielem Teleckým, Ph.D., advokátem se sídlem v Chomutově, Klostermannova 138, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 20. října 2008, sp. zn. 6 To 551/2008, a usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 18. září 2008, č. j. 40 Pp 525/2005-60, ve spojení s námitkou nečinnosti ve věci rozhodnutí o amnestii č. 1/2013 Sb., takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, v čl. 8 odst. 2 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Okresní soud v Karlových Varech rozhodl, že stěžovatel vykoná zbytek trestu odnětí svobody v trvání 4 let; následnou stížnost Krajský soud v Plzni napadeným usnesením zamítl.

Stěžovatel se na Ústavní soud obrátil nejprve vadným podáním. Vady byly odstraněny ustanoveným a posléze zmocněným zástupcem. Stěžovatel napadá výše uvedená rozhodnutí s tím, že mu doposud nebyla doručena. Teprve poté, co byl na základě Evropského zatýkacího rozkazu zadržen ve Velké Británii, kam legálně vycestoval na podzim roku 2008, dozvěděl se o pravomocném rozhodnutí krajského soudu; až po návratu do České republiky, zjistil, že o jeho neodůvodněné stížnosti z roku 2008 rozhodl pravomocně krajský soud, v důsledku čehož má vykonat zbytek trestu odnětí svobody v trvání 962 dnů. Stěžovatel se o nařízeném výkonu nedozvěděl, nebyla mu ani doručena výzva k nastoupení trestu, žil v dobré víře, že neexistuje žádné pravomocné rozhodnutí o výkonu trestu.

Po návratu se snažil stěžovatel zjistit, jak se na jeho případ vztahuje amnestie prezidenta republiky č. 1/2013 Sb.; státní zástupkyně mu však neposkytla bližší informace s tím, že se má v této věci obrátit na příslušný soud. Stěžovatel je přesvědčen o nesprávnosti rozhodnutí soudů a nečinnosti Městského státní zastupitelství v Praze.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů:

Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR); není další instancí v systému všeobecného soudnictví, a proto je povolán reagovat pouze na taková pochybení při aplikaci trestně-procesních předpisů, která musí u stěžovatele vyvolávat reálné negativní dopady na jeho ústavně zaručená základní práva, což však Ústavní soud neshledal.

Předně Ústavní soud konstatuje, že ústavně právní argumentace stěžovatele se zúžila na pouhé konstatování o nedoručení usnesení Krajského soudu v Plzni, z čehož dovozuje stěžovatel zkrácení ve svých právech, aniž by uvedl, jak konkrétně mělo být do nich zasaženo. Dále pak stěžovatel pouze konstatuje své přesvědčení o aplikovatelnosti amnestie na svůj případ a v souvislosti s tím namítá nečinnost orgánů veřejné moci.

K námitce o nedoručení soudní písemnosti Ústavní soud uvádí, že poté, co sám stěžovatel Okresnímu soudu v Karlových Varech sdělil adresu pro doručování (X), pokusil se soud opakovaně na tuto adresu usnesení Krajského soudu v Plzni doručit; poslední (čtvrtá) zásilka byla soudu vrácena dne 23. února 2009. Pro rozhodnutí Ústavního soudu to však není relevantní.

Rozhodnutí o nařízení výkonu zbytku trestu ani usnesení stížnostního soudu pak nevykazují znaky protiústavnosti, což ani stěžovatel v ústavní stížnosti nenamítá. Pokud se týká nečinnosti orgánů činných v trestním řízení v otázce stěžovatelem očekávané amnestie, ani zde stěžovatel neuvedl nic, z čeho by bylo možno dovodit, na čem své přesvědčení zakládá. Rozhodnutím o amnestii č. 1/2013 Sb. byly prominuty a zahlazeny nepodmíněné tresty nepřevyšující jeden rok (čl. 1 odst. 1) či deset let pro osoby starší 75 let (čl. 1 odst. 2), prominuty nepodmíněné tresty nepřevyšující 24 měsíců (čl. 2 odst. 2) či 36 měsíců pro osoby nad 70 let (čl. 2 odst. 3). Je-li stěžovatel přesvědčen, že v jeho případě mělo být rozhodnutí aplikováno, je na místě nejdříve se obrátit na příslušný soud (§ 368 trestního řádu). Poučení v tomto směru je věcí obhájce či právního zástupce, a to i v případě, že zástupce je ustanoven pro řízení před Ústavním soudem.

V projednávaném případě tedy stěžovatel neuvedl nic, co by svědčilo o zásahu do jeho základních práv. Podle ustanovení § 43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. února 2017

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu