II.ÚS 223/17 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudce Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Michala Štěpána, zastoupeného JUDr. Ing. Tomášem Jiroutem, advokátem se sídlem Západní 31, Praha 6, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2016, sp. zn. 69 Co 382/2016, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností, podanou v zákonem stanovené lhůtě (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení Městského soudu v Praze, neboť má za to, že jím došlo k porušení čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a článků 1, 2, 3, 4, 11 odst. 1, 36 odst. 1 a odst. 2 a 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") k odvolání stěžovatele ústavní stížností napadeným usnesením zrušil usnesení soudního exekutora Mgr. Jana Štichy, exekutorský úřad Domažlice ze dne 23. 9. 2016, č. j. 165 EX 01684/11-197, a řízení o návrhu stěžovatele (povinný) na odklad exekuce zastavil. Městský soud totiž konstatoval, že exekuce nařízená usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 8. 2011, č. j. 48 EXE 1284/2011-18, byla usnesením stejného soudu ze dne 15. 5. 2015, č. j. 48 EXE 1284/2011-340, ve spojení s usnesením městského soudu ze dne 8. 10. 2015, č. j. 69 Co 288/2015-376, částečně zastavena pro pohledávku ve výši 7.800 Kč a exekuce byla dále vedena jen pro náklady exekuce. Exekutor však sdělil, že tyto náklady byly dne 17. 9. 2016 vymoženy a exekuce tak byla provedena.

3. Stěžovatel ve velmi stručně pojaté ústavní stížnosti namítá, že soud odmítl nařídit jednání a provést dokazování a nevypořádal se s tím, že rozhodnutí o nákladech exekuce mělo nabýt právní moci dne 17. 9. 2016 a stejného dne měly být vymoženy náklady exekuce, přestože se jednalo o sobotu. Stěžovatel prý v řízení prokázal, že z jeho strany došlo k dobrovolné úhradě opakovaně vymáhané pohledávky a exekuční řízení tak skončilo již před několika lety a rozhodnutí ze dne 17. 9. 2016 tak nemělo být vůbec vydáno.

4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení městského soudu však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

5. Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako v řízení před obecnými soudy a aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Věcně projednatelná je proto pouze taková ústavní stížnost, v níž jsou namítány relevantní argumenty o porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele. Nic takového se však v nyní projednávaném případě nestalo.

6. Jak totiž plyne ze shora uvedeného, ústavní stížnost směřuje proti usnesení městského soudu, kterým bylo zastaveno řízení o návrhu stěžovatele na odklad exekuce, a to z důvodu, že exekuce již skončila, takže nebyly splněny podmínky pro řízení o návrhu stěžovatele na její odklad. Napadené usnesení proto ani nemohlo nijak negativně zasáhnout právní sféru stěžovatele, tím méně jeho ústavně zaručená práva. Pokud totiž stěžovatel uvádí, že k dobrovolné úhradě opakovaně vymáhané pohledávky došlo již před několika lety, postačuje konstatovat, že i pokud by to byla pravda, nezbývalo by městskému soudu než vydat stejné rozhodnutí. Ratio decidendi napadeného rozhodnutí totiž spočívá na tom, že vymožením vymáhané pohledávky exekuční řízení končí a nemůže být proto rozhodováno ani o odkladu exekuce. Jestliže však k tomuto vymožení došlo (teprve) dne 17. 9. 2016 anebo již dříve, nemůže být pro hodnocení ústavnosti napadeného ustanovení relevantní, jelikož i když by měl stěžovatel pravdu, zůstal by výrok napadeného usnesení nezměněný a právní sféra stěžovatele by zůstala netknuta.

7. Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. února 2017

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu