IV.ÚS 4085/16 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti 1. M. S. st. a 2. M. S. ml., obou zastoupených JUDr. Rudolfem Skoupým, advokátem se sídlem nám. Míru 142/88, Svitavy, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 26. 5. 2016 č. j. 14 To 162/2016-250 a rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 23. 3. 2016 č. j. 2 T 36/2016-228, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

V ústavní stížnosti se stěžovatelé s odvoláním na čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod domáhají, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Okresního soudu ve Svitavách, jímž byl stěžovatel M. S. st. uznán vinným ze spáchání zločinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 3 trestního zákoníku a přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku, za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku, a stěžovatel M. S. ml. byl uznán vinným ze spáchání přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku, za což mu byl uložen trest odnětí svobody šest měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Stěžovatelé dále navrhují zrušení usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jímž bylo zamítnuto jejich odvolání proti uvedenému rozsudku Okresního soudu ve Svitavách.

Stěžovatelé byli v napadeném usnesení Krajského soudu v Hradci

Králové - pobočky v Pardubicích poučeni o možnosti podání dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku. Tuto možnost využili, dovolání podali, avšak Nejvyšší soud je svým usnesením ze dne 20. 9. 2016 č. j. 4 Tdo 1241/2016-20 odmítl.

Ústavní soud se podanou ústavní stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.

Podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).

V citovaných ustanoveních má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je tedy krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím až tehdy, když náprava před ostatními orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná.

V daném případě stěžovatelé sice využili svého práva a podle ustanovení § 265a trestního řádu podali proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích mimořádný opravný prostředek - dovolání, které bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2016 č. j. 4 Tdo 1241/2016-20. Toto rozhodnutí dovolacího soudu však stěžovatelé svou ústavní stížností nenapadli, jeho zrušení Ústavnímu soudu nenavrhli a v odůvodnění ústavní stížnosti s tímto rozhodnutím nijak nepolemizují. Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost tak, že směřuje výhradně proti označenému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a označenému rozsudku Okresního soudu ve Svitavách.

Taková situace představuje podle dlouhodobé judikatury Ústavního soudu důvod k odmítnutí ústavní stížnosti (srov. např. usnesení

sp. zn. IV. ÚS 58/95

,

II. ÚS 724/02

,

I. ÚS 242/03

,

IV. ÚS 270/05

a další). V případech, kdy byl opravný prostředek řádně podán, je totiž nezbytné napadnout ústavní stížností i rozhodnutí vydané na jeho základě, neboť k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Jestliže tedy stěžovatel nenapadl rozhodnutí o posledním procesním prostředku, ale pouze rozhodnutí jemu předcházející, nemůže Ústavní soud o takto podaném návrhu rozhodovat. Pokud by tak totiž učinil, podané ústavní stížnosti případně i vyhověl, a napadená rozhodnutí orgánů veřejné moci zrušil, zůstalo by nenapadené rozhodnutí o posledním procesním prostředku nedotčeno, což by zjevně vyvolalo stav právní nejistoty.

Z tohoto důvodu byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. ledna 2017

JUDr. Vladimír Sládeček v. r.

soudce zpravodaj