IV.ÚS 2100/16 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila ve věci ústavní stížnosti Mgr. Miroslava Špadrny, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti výroku I. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. dubna 2016, č. j. 25 Cdo 3866/2015-675, ve znění opravného usnesení ze dne 12. května 2016, č. j. 25 Cdo 3866/2015-684, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. března 2015, č. j. 25 Co 480/2014-593, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Rozsudkem ze dne 17. června 2014, č. j. 4 C 283/2003-527, Obvodní soud pro Prahu 5 zastavil řízení ohledně zaplacení částky 1 389 320 Kč (výrok I.), zamítl žalobu stěžovatele o náhradu škody ve výši 130 750 Kč s příslušenstvím (výrok II.), uložil mu povinnost nahradit náklady řízení 1. žalovanému 412 649 Kč (výrok III.) a 2. žalovanému 343 026 Kč (výrok IV.). K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze shora citovaným rozsudkem potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně (výrok I.) a uložil stěžovateli povinnost nahradit prvnímu žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 8 034,40 Kč (výrok II.), ve vztahu druhého žalovaného a žalobce pak nikomu nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.). O následném dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud napadeným usnesením, jímž odmítl dovolání proti výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byl potvrzen výrok ve věci samé (výrok I.), výrok rozsudku Městského soudu v Praze, jímž byl potvrzen výrok o nákladech řízení mezi žalobcem a druhým žalovaným změnil tak, že nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.), a rozhodl o nákladech dovolacího řízení. Opravným usnesením Nejvyšší soud opravil zjevnou chybu v záhlaví svého původního usnesení.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že předmětem řízení před obecnými soudy byla žaloba o náhradu škody, kterou utrpěl v jím nevyvolaném konfliktu při úředním jednání na finančním úřadu dne 25. března 1998. Popsal okolnosti střetu i následná řízení; v trestním řízení byl stěžovatel zproštěn obžaloby. Žaloba byla zamítnuta s tím, že v občanskoprávním řízení nelze při neunesení důkazního břemene aplikovat zásadu in dubio pro reo. Dále stěžovatel v ústavní stížnosti opakovaně popsal okolnosti vlastního konfliktu a své hodnocení věci. Rovněž má za to, že mu byl odepřen přístup k soudu, neboť Nejvyšší soud se odmítl meritorně zabývat jeho projednatelnými návrhy, například přikázáním věci jinému odvolacímu soudu. Stěžovatel dále uvedl, že si je vědom postavení a účelu Ústavního soudu, který se zabývá správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li porušení procesních principů, například extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry; zná příslušnou judikaturu, je však přesvědčen, že v jeho případě právě taková situace nastala, a je tedy na místě, aby Ústavní soud v jeho věci zrušil napadená rozhodnutí.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 4 C 283/2003, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ze spisu nalézacího soudu je patrné, že stěžovatel spor řešil rozsáhlou žalobou, jež byla rozčleněna, a jednotlivé její části byly projednány v samostatných řízeních - předmětem napadené věci bylo posouzení žaloby o náhradu škody; jednání v této věci bylo opakovaně odročeno a v jeho průběhu vzal stěžovatel částečně žalobu zpět. Následně soud rozhodl zamítavým rozsudkem, který odvolací soud potvrdil. Jakkoliv stěžovatel v ústavní stížnosti popisuje svoji nespokojenost s rozhodovací činností soudů, nelze v jejich postupu shledat jím tvrzené extrémní vybočení z pravidel spravedlivého procesu. Soudy v řízení dospěly k jinému právnímu závěru než stěžovatel a jeho právní hodnocení věci je pouhou polemikou s rozhodnutími. Neshledal-li Nejvyšší soud důvodnost některých námitek stěžovatele a dostatečně odůvodnil, proč k takovému závěru dospěl, ani zde není možné shledat tvrzené pochybení, natož v extrémní míře.

Podle čl. 2 odst. 2 Listiny, respektive čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, lze státní moc uplatňovat jen v mezích, případech a způsobem, který zákon stanoví, což soudy zcela respektovaly a naplnily svými rozhodnutími. Stěžovatel neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že jejich postupem mohlo dojít ke zkrácení v právu na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny) či na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny), jak v ústavní stížnosti uvádí. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.

Podle ustanovení § 43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. ledna 2017

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu