I.ÚS 2683/16 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti M. R., zastoupeného JUDr. Ondřejem Sovákem, advokátem se sídlem v Praze, Švédská 107/39, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 301/2016-54 ze dne 19. května 2016, rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 67 To 125/2015 ze dne 16. listopadu 2015 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 7 T 91/2014 ze dne 19. února 2015, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soud pro Prahu 1 jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel byl v řízení před obecnými soudy shledán vinným zločinem vydírání, pro který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku s podmíněným odkladem na jeden rok. Tohoto zločinu se měl stručně řečeno dopustit tím, že poškozenému zaslal e-mail obsahující varování, že na něj podá trestní oznámení, navrhne zrušení jeho živnostenského oprávnění a způsobí mu velmi vážné problémy, vyústivší v uvěznění poškozeného, dluhy, nařízení exekuce, vystěhování na ubytovnu pro bezdomovce, umírání hladem a sebevraždu, pokud poškozený nevezme zpět svoji zprávu, kterou vypracoval pro potřebu civilního sporu o neplatnost výpovědi z nájmu, v němž stěžovatel vystupoval jako žalobce. Poškozený byl přitom soudem předvolán jako svědek, aby ke své zprávě v předmětné věci vypovídal.

2. Trestní soudy se neztotožnily s obhajobou stěžovatele spočívající v tom, že jen férovým způsobem varoval poškozeného, aby vzal zpět svou lživou zprávu a nevypovídal lživě v jeho neprospěch v řízení před soudem. Samotnou hrozbu podáním trestního oznámení soudy považovaly v obecné rovině za možnou (beztrestnou), stěžovatel jí však použil jako způsob nátlaku na svědka, aby ten odepřel výpověď před soudem. Hrozba tak byla použita k účelu, který není právem dovolen. Nadto stěžovatel poškozenému vyhrožoval i dalšími následky, které nejsou právem dovoleny a které mohly poškozeného podstatným způsobem zasáhnout v oblasti osobního a profesního života. Stěžovatel tedy poškozenému vyhrožoval závažnou újmou a poškozený z obav z této hrozby přemístil svou rodinu na jiné místo v České republice (mimo jiné i po anonymním telefonátu, že stěžovatel byl přísedícím u soudu a že má dlouhé prsty).

3. Proti rozhodnutím obvodního, městského a Nejvyššího soudu stěžovatel brojil ústavní stížností, neboť se domníval, že jimi došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, na stíhání zákonným způsobem a na účinné opravné prostředky. Ve věci nebyly naplněny znaky skutkové podstaty zločinu vydírání, což plyne i z toho, že městský soud ve věci původně rozhodl, že jde o přestupek, nikoliv trestný čin. Stěžovatel se cítil jako oběť jednání poškozeného. Nebyl prokázán úmysl stěžovatele, důkazy byly hodnoceny výhradně v jeho neprospěch (soudy nezohlednily námitky vůči věrohodnosti poškozeného). Soudy se také nevypořádaly s tím, že jednání stěžovatele mohlo být jednáním v nutné obraně a nevypořádaly se ani se stěžovatelem citovanou judikaturou.

4. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími; dospěl k závěru, že se jedná o návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález

sp. zn. Pl. ÚS 85/06

ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení

sp. zn. Pl. ÚS 24/02

ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].

5. Namítal-li stěžovatel, že pochybnosti měly být vyloženy v jeho prospěch a že soud neměl bez dalšího uvěřit poškozenému, není z ústavní stížnosti příliš zřejmé, co tím stěžovatel míní. Jak plyne již z rozsudku nalézacího soudu, samotný skutek se nepochybně stal a sám stěžovatel se k němu doznal. Předmětem trestního řízení tak de facto byla jen otázka, zda popsaný skutek naplňuje znaky trestného činu. Pochybnosti o subjektivní stránce trestného činu nalézací soud neměl - na straně 8 rozsudku dostatečně vysvětlil, že stěžovatel (navíc jako bývalý trestní přísedící!) si musel být vědom, že svým jednáním útočí na svobodu rozhodování poškozeného a chtěl tak učinit. Pochyby o věrohodnosti poškozeného pak městský soud měl ve vztahu k civilnímu řízení, v němž poškozený vystupoval jako svědek. Ve vztahu k trestnímu řízení je soud neměl. Úkolem Ústavního soudu přitom zásadně není přehodnocovat hodnocení důkazů provedené obecnými soudy či správními orgány [nález

sp. zn. III. ÚS 23/93

ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)], tím spíše, že Ústavní soud tyto důkazy sám neprovedl [nález

sp. zn. I. ÚS 68/93

ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123)].

6. Stěžovatel dále tvrdil, že se soudy nevypořádaly s jeho odkazy na relevantní judikaturu. Tomu nelze přisvědčit, odstavce 20 a 22 napadeného usnesení dovolacího soudu relevantní judikaturu dostatečně popisují, a to včetně vypořádání se s námitkami stěžovatele. Na toto rozhodnutí lze odkázat i ve vztahu k námitce údajné nutné obrany, kterou stěžovatel podle dovolacího soudu nijak blíže nevysvětlil (odst. 24 usnesení).

7. Z napadených rozhodnutí tedy srozumitelným, logickým a na věc přiléhavým způsobem plyne, že se stěžovatel mohl bránit, pokud měl dojem, že mu poškozený jako svědek civilního řízení působí újmu. Nemohl tak ovšem činit výhrůžkami a zastrašováním, které zvolil.

8. Ústavní soud z výše uvedených důvodů odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. prosince 2016

David Uhlíř v. r.

předseda senátu