III.ÚS 3838/16 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Filipa, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Radovana Suchánka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti Jiřího Bezděka, bez právního zastoupení, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 22. prosince 2015 č. j. 40 Co 596/2015-287, usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 27. listopadu 2015 č. j. 40 Co 641/2015-143 a usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 30. července 2015 č. j. 22 EXE 3818/2012-125, spojené s návrhem na zrušení zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a na zrušení exekuce vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 22 EXE 3818/2012, takto:

Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 21. listopadu 2016, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení z důvodu tvrzeného porušení jeho ústavně zaručených základních práv. Současně navrhl zrušení zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a zrušení exekuce vedené u Okresního soudu v Šumperku (dále též "soud prvního stupně") pod sp. zn. 22 EXE 3818/2012.

2. Ústavní soud předně podotýká, že pokud jde o napadená rozhodnutí, stěžovatel se v ústavní stížnosti výslovně domáhá pouze zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále též "odvolací soud") ze dne 22. prosince 2015 č. j. 40 Co 596/2015-287 a usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 30. července 2015 č. j. 22 EXE 3818/2012-125. Uvedeným usnesením odvolacího soudu bylo potvrzeno usnesení, kterým byl zamítnut návrh stěžovatele na zastavení exekuce vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn. 22 EXE 1384/2010. Usnesením soudu prvního stupně zase byl zamítnut jeho návrh na zastavení exekuce vedené u téhož soudu pod sp. zn. 22 EXE 3818/2012. Protože každé z těchto usnesení bylo vydáno v jiném řízení, přičemž ústavní stížnost se zcela nepochybně týká exekuce vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 22 EXE 3818/2012, bylo lze předpokládat, že stěžovatel měl v úmyslu napadnout rovněž - v ústavní stížnosti zmíněné - usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 27. listopadu 2015 č. j. 40 Co 641/2015-143, kterým bylo potvrzeno napadené usnesení soudu prvního stupně. Ústavní soud nicméně - aby odstranil jakoukoliv pochybnost, že neprojednal některou část návrhu - považoval za napadená všechna v záhlaví uvedená usnesení.

3. Přesto ani takovéto upřesnění předmětu řízení neumožňuje meritorní projednání ústavní stížnosti. Předně je třeba připomenout podmínku právního zastoupení v řízení před Ústavním soudem a sepisu ústavní stížnosti advokátem, jak vyplývá z § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Této vady si je stěžovatel vědom, což vyplývá nejen z obsahu jeho ústavní stížnosti, ale i řady jím iniciovaných řízení před Ústavním soudem, kde byl na tuto podmínku upozorněn. V dané věci ovšem nežádá o poskytnutí prostoru k jejímu odstranění, nýbrž polemizuje se samotnou existencí této povinnosti a dovozuje, že v jeho případě takovéto zastoupení není opodstatněné, neboť sám je schopen učinit kvalifikované podání. Ústavní soud proto neshledává důvod jej opětovně vyzývat k odstranění uvedené vady. Trvání na tom, aby byl stěžovatel v každém jednotlivém řízení tímto způsobem vyzván a poučen o důsledcích neodstranění vad, se za této situace jeví být neúčinným a formalistickým. V konkrétní věci by navíc ani její odstranění zjevně nemohlo vést k jinému výsledku řízení.

4. V případě usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 27. listopadu 2015 č. j. 40 Co 641/2015-143 a usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 30. července 2015 č. j. 22 EXE 3818/2012-125 stěžovatel nevyčerpal dovolání, když toto podle svých slov sice podal, doposud ale o něm nebylo pravomocně rozhodnuto. Z tohoto důvodu zde není splněna podmínka přípustnosti ústavní stížnosti podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Tuto skutečnost ostatně Ústavní soud konstatoval již ve svém usnesení ze dne 20. října 2016

sp. zn. II. ÚS 1467/16

, jímž odmítl ústavní stížnost téhož stěžovatele směřující proti stejným dvěma usnesením. V případě usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále též "odvolací soud") ze dne 22. prosince 2015 č. j. 40 Co 596/2015-287 je zase zjevné, že ústavní stížnost byla podána po uplynutí lhůty podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel toto usnesení napadl již v minulosti, ústavní stížnost proti němu však byla odmítnuta usnesením ze dne 3. května 2016

sp. zn. I. ÚS 1213/16

pro neodstraněné vady podání.

5. Ke zbylé části ústavní stížnosti Ústavní soud jen stručně dodává, že není příslušný k rozhodování o zrušení, resp. zastavení exekuce; k tomu je příslušný pouze exekuční soud, přičemž v řízení o ústavních stížnostech může být přezkoumáváno - za splnění dalších podmínek - teprve rozhodnutí, kterým byla exekuce zastavena, nebo byl naopak zamítnut návrh na její zastavení.

6. Z těchto důvodů Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti podle § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její neodstraněné vady a současně též zčásti podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro její nepřípustnost, zčásti podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu pro její opožděnost a zčásti podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu z důvodu nedostatku příslušnosti k jejímu projednání. Návrh na zrušení exekučního řádu byl pak odmítnut ze stejných důvodů podle § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu. Jde totiž o návrh akcesorický, jenž sdílí osud ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. prosince 2016

Jan Filip v. r.

předseda senátu