III.ÚS 2540/16 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Filipa, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Radovana Suchánka mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti R. A., zastoupeného JUDr. Petrem Arendackým, advokátem se sídlem Rebešovice, Horky 99, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. dubna 2016 č. j. 14 Co 112/2016-3420 a usnesení Okresního soudu v Opavě ze dne 11. února 2016 č. j. 14 P 102/2012-3099, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 1. srpna 2016, navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví uvedených usnesení z důvodu tvrzeného porušení jeho ústavně zaručených základních práv podle čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 a 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Usnesením Okresního soudu v Opavě (dále jen "soud prvního stupně") ze dne 11. února 2016 č. j. 14 P 102/2012-3099 bylo nařízeno předběžné opatření, jímž byl zakázán styk stěžovatele s jeho nezletilým synem F., (výrok I). Opatrovníkem nezletilého pro řízení o vydání předběžného opatření byl ustanoven Městský úřad Kravaře (výrok II). Žádnému z účastníků řízení nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). V napadených výrocích I a III bylo uvedené usnesení následně potvrzeno usnesením Krajského soudu v Ostravě (dále jen "odvolací soud") ze dne 29. dubna 2016 č. j. 14 Co 112/2016-3420.

3. Předběžné opatření bylo nařízeno na návrh matky nezletilého. Soud prvního stupně v napadeném usnesení konstatoval, že vztahy mezi rodiči jsou dlouhodobě velmi špatné; stěžovatel po dobu několika let obviňuje matku z toho, že si u nezletilého vymyslela diagnózu poruchy autistického spektra a tuto prosazuje za pomoci "spřátelených lékařů" s úmyslem vyloučit otce ze styku s ním. Dále považoval za osvědčené, že stěžovatel a případně i členové jeho domácnosti vytvářejí na nezletilého dlouhodobě psychický tlak, který vygradoval o vánočních svátcích roku 2015, kdy otec násilím nutil nezletilého k sepsání prohlášení o tom, že je u něj spokojený a rád. Pokud nezletilý takovéto prohlášení nesepsal, uchýlil se otec k fyzickému násilí a dalším nevhodným trestům. Toto jednání (jež bylo v době nařízení předběžného opatření předmětem prověřování ze strany orgánů činných v trestím řízení) se mělo negativně promítnout do psychiky nezletilého. Prudké zhoršení jeho zdravotního stavu konstatoval jak dětský psychiatr, tak psycholožka. V rámci výpovědi před státním zástupcem nezletilý jasně uvedl, že k otci chodit nechce, a je rád, že jej nenavštěvuje. S ohledem na tuto skutečnost, jakož i fakt, že nezletilý trpí poruchou autistického spektra, považoval soud prvního stupně dobrý psychický stav nezletilého a klidné zázemí za naprosto základní a prvořadý výchovný požadavek, který je na rodiče kladen. Pokud stěžovatel není schopen dostát tomuto požadavku, bylo plně v zájmu nezletilého, aby mu byl styk s ním předběžně zakázán.

4. Odvolací soud vyhodnotil předložený materiál osvědčující tvrzení matky ve shodě se soudem prvního stupně, s jehož závěry se ztotožnil. Do rozhodnutí ve věci samé je podle jeho názoru třeba upřednostnit ochranu nezletilého před právem otce se s ním stýkat. Předmětem dokazování v řízení ve věci samé pak bude zjišťování, v důsledku jakého jednání se u nezletilého projevil syndrom týraného a zneužívaného dítěte. Závěrem svého usnesení odvolací soud připomněl, že nemohl přihlédnout k žádným novým důkazům, které neměl k dispozici soud prvního stupně v době svého rozhodování. Podle § 75c odst. 4 občanského soudního řádu je totiž pro předběžné opatření rozhodující stav v době vyhlášení (vydání) usnesení soudu prvního stupně.

II. Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel vytýká obecným soudům, že na základě provedených důkazů dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním, když nevzaly v úvahu celkový kontext řízení, v jehož rámci stěžovatel opakovaně čelil křivým obviněním ze strany matky nezletilého, jakož i s její rodinou spřízněného psychiatra a psycholožky. Tyto osoby měly nezletilého vystavit tlaku či dokonce týrání, když na něm vynucovaly prohlášení směřující proti otci. Nesprávně měl přitom postupovat i opatrovník nezletilého, jímž byl ustanoven příslušný orgán sociálně-právní ochrany dětí. Jeho jednostranný postoj v dané věci je výsledkem vyhrůžek, které uvedené osoby adresovaly jeho pracovníkům. Stěžovatel je přesvědčen, že všechny tyto skutečnosti vyplývají z příslušného spisového materiálu a obecné soudy je měly zohlednit a provést další navrhované důkazy. Nedostatky se pak týkají i závěrů ohledně zdravotního stavu nezletilého, jehož vyšetření měl soud prvního stupně umožnit ze strany jiných než uvedených lékařů.

6. Závěrem stěžovatel dodává, že napadenými rozhodnutími došlo zcela náhle a neočekávaně k úplnému přerušení rodinných vztahů mezi malým dítětem a jeho otcem, stejně tak jako jeho sestrou a ostatními rodinnými příslušníky. Skutečnost, že mezi nimi nebyla zajištěna žádná forma styku, představuje rovněž pochybení obecných soudů.

III. Vlastní posouzení

7. Ústavní soud předně konstatuje, že je příslušný k projednání návrhu stěžovatele; jeho ústavní stížnost je přípustná (ze strany stěžovatele byly vyčerpány všechny zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňovala i další zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§ 29 až 31 zákona o Ústavním soudu). Poté, co se seznámil s argumentací stěžovatele, napadenými rozhodnutími a dalšími jím poskytnutými podklady, však zjistil, že je zjevně neopodstatněná.

8. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se přitom přirozeně uplatní i ve vztahu k postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud totiž není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci tzv. podústavního práva či jiné nesprávnosti.

9. Ústavní stížností se lze domáhat ochrany základních práv a svobod zásadně jen proti rozhodnutím "konečným", tj. rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon poskytuje k ochraně práva (viz § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Zpravidla půjde o ta rozhodnutí, jimiž se soudní či jiné řízení končí. Splnění těchto podmínek lze nicméně připustit i v případě nemeritorních rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo [srov. např. nález ze dne 12. ledna 2005

sp. zn. III. ÚS 441/04

(N 6/36 SbNU 53) nebo stanovisko pléna ze dne 23. dubna 2013 sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 (ST 35/69 SbNU 859; 124/2013 Sb.), bod 2].

10. Mezi takováto rozhodnutí patří i předběžné opatření, neboť povinnost jím stanovená může v závislosti na konkrétních okolnostech vést k porušení základních práv a svobod [srov. např. nález ze dne 10. listopadu 1999

sp. zn. II. ÚS 221/98

(N 158/16 SbNU 171), nález ze dne 5. listopadu 2002

sp. zn. II. ÚS 343/02

(N 140/28 SbNU 223) nebo nález ze dne 13. července 2011

sp. zn. III. ÚS 3363/10

(N 131/62 SbNU 59)]. Jeho ústavněprávní přezkum ovšem musí zohledňovat, že intenzita s ním spojeného zásahu je omezena jednak jeho prozatímní povahou, jednak tím, že jím není prejudikován konečný výsledek sporu z hlediska hmotného práva. Nařízení předběžného opatření navíc často vychází pouze z dílčích či neúplných zjištění a je ovlivněno požadavkem, aby na jeho základě došlo k úpravě poměrů mezi účastníky řízení co nejrychleji.

11. Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů stran důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření. Jeho ústavněprávní přezkum se soustředí v podstatě jen na ta jejich případná pochybení, v jejichž důsledku by takovéto rozhodnutí postrádalo zákonný základ nebo by zjevně nemohlo vést k naplnění účelu, jehož jím má být dosaženo, nebo by v něm bylo možné spatřovat svévoli z jiného důvodu (např. nález

sp. zn. II. ÚS 221/98

). Předmětem tohoto přezkumu dále může být i procesní postup, který nařízení předběžného opatření předcházel [např. nález ze dne 19. ledna 2010

sp. zn. Pl. ÚS 16/09

(N 8/56 SbNU 69; 48/2010 Sb.)].

12. V projednávané věci není sporu, že napadené předběžné opatření (§ 74 odst. 1, § 102 občanského soudního řádu), jímž se zakazuje styk stěžovatele s jeho nezletilým synem, představuje závažný zásah do jeho rodičovských práv. Soud prvního stupně k němu však přistoupil teprve poté, co byly v řízení před ním osvědčeny skutečnosti naznačující možné ohrožení zdraví nezletilého, jestliže by tento styk musel být nadále realizován. Důkazy, ze kterých vyšel, jsou uvedeny v odůvodnění napadených rozhodnutí, přičemž jejich hodnocení nelze upřít rozumný základ, ani v něm nelze spatřovat jakýkoliv kvalifikovaný exces, s nímž by bylo možné spojovat porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, zejména jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a práva na rodinný život podle čl. 10 odst. 2 Listiny a péči o děti podle čl. 32 odst. 4 Listiny. Zohledněn byl i "nejlepší zájem dítěte", jenž představuje stěžejní kritérium pro jakoukoliv úpravu styku rodiče s nezletilým dítětem [k tomu blíže např. nález ze dne 26. května 2014

sp. zn. I. ÚS 2482/13

(N 105/73 SbNU 683), bod 18 a násl.].

13. Ve vztahu k dalšímu řízení je přesto namístě zdůraznit, že obecné soudy jsou povinny bez zbytečného odkladu pravomocně rozhodnout o úpravě styku rodičů s nezletilým a za tímto účelem provést řádné dokazování a učinit příslušná skutková zjištění. V tomto ohledu by měly vzít v úvahu i zdravotní stav nezletilého, jenž by měl být zjištěn způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o jeho objektivitě, a dále i jeho přání jako jedno ze stěžejních kritérií pro zjištění jeho nejlepšího zájmu. V mezidobí - tedy do doby takovéhoto rozhodnutí - musí obecné soudy průběžně posuzovat, zda nenastaly důvody pro zrušení předběžného opatření nebo alespoň pro jeho změnu, která by umožnila styk stěžovatele s nezletilým alespoň v určitém rozsahu. Tímto usnesením není bez dalšího aprobována ústavnost jeho dalšího trvání.

14. Ze všech uvedených důvodů rozhodl Ústavní soud o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatele podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněné.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. listopadu 2016

Jan Filip v. r.

předseda senátu