IV.ÚS 3372/16 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Dr. Mario Vogla, zastoupeného Mgr. Ing. Ondřejem Chalupou, advokátem se sídlem v Praze 2, Mánesova 53/1374, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2016, č. j. 21 Cdo 2117/2016-283, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2015, č. j. 62 Co 388/2015-258, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. 6. 2015, č. j. 15 C 155/2010-223, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 4 zamítl rozsudkem ze dne 19. 6. 2015, č. j. 15 C 155/2010-223, žalobu o neplatnost výpovědi z pracovního poměru s odůvodněním, že rozhodnutí o organizační změně přijaté žalovaným považoval podle obsahu i účelu za platné a sledující předepsaný cíl - snížení počtu zaměstnanců ke zvýšení efektivnosti práce podle § 52 písm. c) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce (dále jen "zákoník práce"). S rozhodnutím o změně byl stěžovatel řádně seznámen.

Městský soud v Praze potvrdil rozsudkem ze dne 25. 11. 2015, č. j. 62 Co 388/2015-258, rozhodnutí s odůvodněním, že byl řádně zjištěn skutkový i právní stav věci, v souladu se závazným právním názorem Nejvyššího soudu i jeho

ustálenou judikaturou.

Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 14. 7. 2016, č. j. 21 Cdo 2117/2016-283, dovolání s odůvodněním, že není podle § 237 o. s. ř. přípustné, jelikož napadené rozhodnutí vychází z ustálené rozhodovací praxe.

Proti výše uvedeným rozsudkům se stěžovatel brání ústavní stížností podanou u Ústavního soudu dne 10. 10. 2016 a navrhuje jejich zrušení. Namítá zásah do práva na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práva a svobod, který spatřuje v tom, že obecné soudy rozhodly v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, použily výklad příznivý pro žalovanou, nerespektovaly právní úpravu v § 52 písm. c) zákoníku práce, nezdůvodnily, proč žalovaná rozvázala pracovní poměr právě se stěžovatelem, a neřešily otázku nadbytečnosti stěžovatele ve vztahu k učiněné organizační změně.

Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem podle § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); stížnost rovněž není nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona. Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

V posuzované věci nelze shledat namítaný extrémní rozpor s principy spravedlnosti či projevy svévole soudu, které by opravňovaly Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušit. Nelze opomenout, že v řízení již bylo dříve vydáno kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu, z čehož je zjevné, že obecné soudy věnovaly věci značnou pozornost, a vzniklá pochybení již odstranily. Ačkoliv stěžovatel měl příležitost se svých nároků domoci, neunesl břemeno důkazní a soudy opakovaně žalobu zamítly.

Argumenty stěžovatele nejsou v ústavní rovině příliš silné a spíše připomínají polemiku se skutkovými a právními závěry obecných soudů; Ústavní soud však není povolán k přezkumu rozhodnutí ve třetím stupni. Obecné soudy nerozhodovaly extrémně nespravedlivě, ale pouze volily jedno z možných řešení, které řádně, srozumitelně a logicky odůvodnily a zvolené úvahy a závěry dostatečně podložily provedenými důkazy. Skutečnost, že soudy nevyhověly stěžovatelově žalobě, není porušením jeho práva na spravedlivý proces.

Také námitka rozporu rozhodnutí s § 52 písm. c) zákoníku práce není pádná, neboť z odůvodnění soudů vyplývá, že se soudy zabývaly existencí organizační změny, nadbytečností zaměstnance a příčinné souvislosti mezi nadbytečností a organizační změnou; v souladu s ustálenou judikaturou uvedly, že výběr nadbytečného pracovníka je na posouzení zaměstnavatele, který má v tomto směru svobodnou možnost výběru. Obecné soudy postupovaly v souladu s touto právní úpravou i ústavními principy.

Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení některého z ústavně zaručených práv, a proto rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. listopadu 2016

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu