II.ÚS 1482/16 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky E. S., právně zastoupené JUDr. Martinem Horčicem, advokátem, AK se sídlem Politických vězňů 27, Kolín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2016 č. j. 3 Tdo 1532/2015-30, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2015 č. j. 9 To 54/2015-1741 a rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 8. 7. 2014 č. j. 1 T 125/2012-1710, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 9. 5. 2016, se stěžovatelka podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhala zrušení shora uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že byla rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 8. 7. 2014 č. j. 1 T 125/2012-1710 uznána vinnou ze spáchání zločinu zpronevěry dle § 206 odst. 1 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání tří let s podmíněným odkladem na zkušební dobu 36 měsíců za stanovení dohledu a byl jí uložen trest zákazu činnosti ve výměře tří roků a uložena povinnost nahradit poškozené škodu ve výši 1 077 860,50 Kč. Trestného činu se měla stěžovatelka dopustit tím, že jako účetní Základní školy Starý Kolín, kde byla zaměstnána na částečný úvazek a pro kterou dále vykonávala účetnické práce jako živnostník, si přisvojila svěřené finanční prostředky. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 13. 2. 2015 č. j. 9 To 54/2015-1741 odvolání stěžovatelky zamítl jako nedůvodné. Dovolání bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 1532/2015-30 ze dne 6. 1. 2016, a to z důvodu dle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu.

3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že v řízení před obecnými soudy bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, napadená rozhodnutí spočívají na neúplném dokazování a neúplných skutkových zjištěních a nesprávném právním posouzení skutku. Byla porušena zásada volného hodnocení důkazů, jakož i zásada in dubio pro reo. Stěžovatelka také namítá, že znalecký posudek vypracovaný znalcem z oboru ekonomika, odvětví účetnictví, není dostačující pro závěr o vině stěžovatelky.

4. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal příslušný trestní spis a také vyjádření účastníků řízení. Nejvyšší soud se nevyjádřil. Krajský soudu v Praze a Okresní soud v Kolíně se ve svých vyjádřeních omezily toliko na odkaz na odůvodnění napadených rozhodnutí a nic jiného k věci neuvedly. Vzhledem k tomu Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat jejich vyjádření stěžovatelce k replice.

5. Po přezkoumání napadených rozhodnutí a prostudování spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů.

7. Co do skutkové roviny trestního řízení platí jako obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů. Soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i z nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.

8. V mezích takto limitovaného přezkumu skutkové roviny věci Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatelky neshledal.

9. Výrok o vině v napadeném rozsudku je podložen dostatečným rozsahem dokazováním. Z hlediska ústavněprávního lze proto konstatovat, že obecné soudy ohledně spáchání shora uvedeného zločinu stěžovatelkou opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu § 2 odst. 5 trestního řádu. I kdyby však byly napadené skutkové závěry z hlediska jejich správnosti kritizovatelné, ústavněprávní reflex má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů. To však v dané věci zjištěno nebylo.

10. Za tohoto stavu nelze obecným soudům - pokud jde o právní posouzení skutku - nic podstatného vytknout. Ve věci bylo rozhodováno celkem dvakrát, okresní soud vyhověl v novém rozhodnutí všem námitkám odvolacího soudu, vypořádal se se všemi důkazními návrhy stěžovatelky a znovu rozhodl o její vině. Odvolací soud v napadeném usnesení již právní závěry nalézacího soudu nerozporoval, důkladně se vypořádal s námitkami ohledně rozsahu dokazování, jakož i se závěry znalce, které stěžovatelka ve svém odvolání napadala. Nejvyšší soud jako soud dovolací posoudil námitky stěžovatelky jako vybočující z dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť, jak uvedl v odůvodnění usnesení, uplatněné námitky směřují k revizi skutkových zjištění a na nich založených skutkových závěrů. Dle dovolacího soudu pak ve věci nedošlo k tzv. extrémnímu nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé.

11. Ústavní soud na základě shora uvedeného konstatuje, že argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti je pouze zopakováním argumentace v řízení ve věci samé před obecnými soudy. Jak je však z provedeného řízení patrné, soudy se s argumentací obhajoby stěžovatelky řádně vypořádaly, přičemž námitky stěžovatelky uplatněné v ústavní stížnosti se týkají zejména aplikace jednoduchého práva a ústavněprávní roviny nedosahují. Závěrem Ústavnímu soudu proto nezbývá než konstatovat, že - maje obecnými soudy učiněné skutkové a právní závěry za ústavně souladné - postačí v podrobnostech na odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.

12. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. listopadu 2016

Vojtěch Šimíček, v. r.

předseda senátu