IV.ÚS 872/16 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl dne 15. listopadu 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. P., zastoupeného Mgr. Lubošem Kučírkem, advokátem se sídlem v Praze 6, Buzulucká 678/6, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 3. 2016 č. j. 4 Ads 283/2015, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2015 č. j. 4 Ad 34/2013-59 a proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 30. 4. 2013 č. j. X., spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 41 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze, a České správy sociálního zabezpečení, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost a s ní spojený návrh na zrušení ustanovení § 41 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, se odmítají.

Odůvodnění:

I. V ústavní stížnosti ze dne 15. 3. 2016 a doplněné dne 16. 5. 2016, Valentýn Plzák (dále jen "žalobce" případně "stěžovatel") navrhl, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí vydaná v řízení o změnu výše invalidního důchodu.

Společně s ústavní stížností stěžovatel podal návrh na zrušení ustanovení § 41 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů.

II. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.

Žalobce je poživatelem invalidního důchodu II. stupně ve výši 5 268 Kč měsíčně. Žádostí ze dne 10. 2. 2007 požádal o zvýšení tohoto důchodu na úroveň minimální mzdy. Svoji žádost odůvodňoval právem na přiměřené hmotné zabezpečení s odkazem na Listinu základních práv a svobod, a skutečnost, že mu byl invalidní důchod přiznán v mladém věku, takže se u něj nemohl projevit princip zásluhovosti.

Dne 12. 2. 2013 rozhodnutím č. j. X. Česká správa sociálního zabezpečení (dále jen "žalovaná") žádost žalobce o zvýšení invalidního důchodu na úroveň minimální mzdy zamítla.

Dne 30. 4. 2013 rozhodnutím č. j. X./315-OL žalovaná zamítla námitky stěžovatele a své zamítavé rozhodnutí ze dne 12. 2. 2013 č. j. X. potvrdila. Žalovaná podrobně odkázala na ustanovení zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, podle kterého bylo při výpočtu invalidního důchodu v případě žalobce postupováno.

Dne 22. 10. 2015 rozsudkem č. j. 4 Ad 34/2013-59 Městský soud v Praze (dále jen "správní soud") žalobu proti rozhodnutí žalované ze dne 30. 4. 2013 č. j. X./315-OL zamítl. Správní soud se zcela ztotožnil se stanoviskem žalované v odůvodnění rozhodnutí o námitkách ze dne 30. 4. 2013, včetně výpočtu důchodu, a uvedl, že žalobce v žalobě ani nenamítal, že by výpočet provedený podle jednotlivých ustanovení zákona č. 155/1995 Sb. byl proveden nesprávně. Správní soud poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2010

sp. zn. Pl. ÚS 8/07

(N 61/56 SbNU 653; 135/2010 Sb.), kde byla hodnocena přiměřenost sociálního systému, a uvedl, že ani v tomto případě nelze zpochybňovat ustanovení § 41 zákona o důchodovém pojištění. Odkázal na hodnocení přiměřenosti sociálního systému Ústavním soudem v jeho nálezu ze dne 23. 3. 2010

sp. zn. Pl. ÚS 8/07

(N 61/56 SbNU 653; 135/2010 Sb.) a vyjádřil přesvědčení, že citované ustanovení není rozporné s Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina") ani Ústavou České republiky.

Dne 3. 3. 2016 rozsudkem č. j. 4 Ads 283/2015 Nejvyšší správní soud (dále jen "kasační soud") kasační stížnost žalobce proti rozsudku správního soudu ze dne 22. 10. 2015 č. j. 4 Ad 34/2013-59 jako nedůvodnou zamítl. Nepřisvědčil kasační námitce nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, stejně jako dalším kasačním námitkám, a závěry správního soudu shledal zákonnými.

III. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil porušení čl. 26 odst. 3, čl. 30 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 28 odst. 1 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením, publikované pod č. 10/2010 Sb. m. s.

Podle stěžovatele výše jeho invalidního důchodu stanovená podle § 41 zákona o důchodovém pojištění je natolik nízká, že bez dalšího porušuje čl. 30 odst. 1 Listiny, neboť nepokryje ani jeho základní životní potřeby, a "nemůže obstát ani při aplikaci čl. 26 odst. 3 Listiny." Z téhož důvodu stěžovatel dovodil rozpor § 41 zákona o důchodovém pojištění s článkem 28 odst. 1 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením, vyhlášené pod č. 10/2010 Sb. m. s., a polemizoval se závěrem kasačního soudu o nemožnosti přímé aplikace citované úmluvy na věc stěžovatele.

Stěžovatel poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 20. 5. 2008

sp. zn. Pl. ÚS 1/08

(N 91/49 SbNU 273; 251/2008 Sb.) a tvrdil, že ustanovením § 41 zákona o důchodovém pojištění "dochází k zásahu do pevného jádra sociálního práva, jakým je nárok na invalidní důchod, tím, že daným ustanovením není náležitě naplněna míra předvídatelného zabezpečení v ústavněprávní rovině, příp. závazné mezinárodní smlouvě, přičemž princip zásluhovosti není náležitě korigován."

IV. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

V. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstatou ústavní stížnosti byl nesouhlas stěžovatele s výší jeho invalidního důchodu vypočteného podle ustanovení § 41 zákona o důchodovém pojištění, kterou považuje za nedostatečnou, přičemž citované ustanovení považuje za rozporné s ústavně zaručenými základními právy dle čl. 26 odst. 3, čl. 30 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny.

Orgány důchodového pojištění, správní soud i kasační soud byly toho názoru, že invalidní důchod byl stěžovateli stanoven v souladu se zákonem (což stěžovatel nepopíral) a podle ústavně souladných právních předpisů.

Za dané procesní situace by Ústavní soud mohl vyhovět petitu ústavní stížnosti jen za podmínky, že by orgány veřejné moci aplikované ustanovení § 41 zákona o důchodovém zabezpečení shledal protiústavním, k čemuž ovšem v projednávaném případě neshledal důvody.

Ústavní soud především připomíná, že stěžovatelem citované články 26 odst. 3 a 30 odst. 1 Listiny nestanoví jakoukoliv konkrétní výši hmotného zabezpečení při nezpůsobilosti k práci, a v tomto směru, stejně jako čl. 41 odst. 1 Listiny, odkazují na podústavní, tj. zákonnou úpravu, stanovící meze, v jejichž rámci se lze práv uvedených v citovaných článcích domáhat.

Zákonná úprava sociálních práv musí respektovat požadavek plynoucí z čl. 4 odst. 4 Listiny, tudíž musí šetřit a respektovat jejich podstatu a smysl, jinak řečeno nesmí vést k jejich "vyprázdnění." Ústavní soud je ve shodě s orgány veřejné moci, jejichž rozhodnutí byla ústavní stížností napadena, že platná právní úprava důchodového pojištění pro případ stáří, invalidity a úmrtí živitele, je pouze jedním z prvků celého systému sociálního zabezpečení, z čehož plyne, že ustanovení § 41 zákona o důchodovém pojištění nelze posuzovat izolovaně, natož z něj samotného dovozovat stěžovatelem tvrzenou protiústavnost. Stěžovatel však další argumenty pro závěr o protiústavnosti napadeného ustanovení neuvedl a neshledal je ani Ústavní soud.

K tvrzení stěžovatele o porušení čl. 28 odst. 1 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením Ústavní soud uvádí, že toto ustanovení zavazuje členské státy úmluvy, a nelze z něj dovodit jakékoliv veřejné subjektivní základní právo stěžovatele na konkrétní výši invalidního důchodu.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a), a návrh s ní spojený podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu, odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. listopadu 2016

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu Ústavního soudu