I.ÚS 1739/16 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti JUDr. Milana Paláčka, zastoupeného JUDr. Františkem Tůmou, advokátem se sídlem v Praze 5, Pavla Švandy ze Semčic 850/7, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. února 2016 č. j. 39 Co 355, 356/2015-153, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 4. května 2015 č. j. 36 EXE 3079/2014-65 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 10. července 2015 č. j. 36 EXE 3079/2014-122, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 30. května 2016, stěžovatel podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Podle tvrzení stěžovatele bylo napadenými rozhodnutími porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces a soudní ochranu vyplývající z čl. 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a z čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 4. května 2015 č. j. 36 EXE 3079/2014-65 ve věci oprávněné PORADCE s. r. o. proti povinnému stěžovateli zamítl návrh stěžovatele na odklad exekuce pro peněžité plnění. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání. Obvodní soud pro Prahu 5 poté vydal opravné usnesení ze dne 10. července 2015 č. j. 36 EXE 3079/2014-122, kterým opravil odůvodnění svého usnesení ze dne 4. května 2015 č. j. 36 EXE 3079/2014-65. Městský soud v Praze usnesením ze dne 10. února 2016 č. j. 39 Co 355, 356/2015-153 usnesení soudu prvního stupně ze dne 4. května 2015 č. j. 36 EXE 3079/2014-65 a ze dne 10. července 2015 č. j. 36 EXE 3079/2014-122 potvrdil.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně popsal průběh řízení před obecnými soudy a vyjádřil nesouhlas s napadenými rozhodnutími. Podle názoru stěžovatele soudy řádně a odpovědně neposoudily všechny důvody, které ve svém návrhu uváděl, ani se s nimi s uvedením konkrétních skutečností a důvodů, které je k jejich rozhodnutí vedly, v odůvodnění svých rozhodnutí nevypořádaly. Z tohoto důvodu považuje napadená rozhodnutí za nepřezkoumatelná. Obvodnímu soudu pro Prahu 5 stěžovatel rovněž vytýkal, že opravné usnesení mu nebylo řádně doručeno, neboť bylo doručeno prostřednictvím datové schránky advokáta, přestože v dané věci jako advokát není činný. Odvolání proti opravnému usnesení proto podal jen z procesní opatrnosti. Nesprávný postup soudu prvního stupně stěžovatel spatřuje také v tom, že měl postupovat podle § 208 a násl. o. s. ř., tedy měl odvolání ihned odeslat soudu odvolacímu. Stěžovatel současně zpochybnil správnost exekučního titulu, tedy rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 31. srpna 2011 č. j. 26 C 138/2011-55. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na nálezy Ústavního soudu ze dne 3. listopadu 1994

sp. zn. III. ÚS 150/93

(N 49/2 SbNU 87) a ze dne 16. února 1995

sp. zn. III. ÚS 61/94

(N 10/3 SbNU 51).

4. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, seznámil se s kopií spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 36 EXE 3079/2014, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že k porušení namítaného základního práva stěžovatele v předmětné věci nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Ústavní soud považuje za nezbytné připomenout, že právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, zakládá porušení základního práva nebo svobody.

6. V posuzovaném případě Ústavní soud výše naznačená pochybení neshledal. Předmětná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, vedenou v rovině práva podústavního. Z odůvodnění napadených rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně vyplývá, že tyto soudy se celou věcí zabývaly, vypořádaly se s předestřenými tvrzeními stěžovatele a v odůvodnění svá rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnily. Podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Ústavní soud považuje tato odůvodnění za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat.

7. Soud prvního stupně konstatoval, že v daném případě nebyla shledána existence žádného řízení, jehož výsledek, tj. rozhodnutí v něm vydané, by zakládalo důvod pro zastavení předmětné exekuce vedené proti stěžovateli pro vymožení peněžité pohledávky přiznané pravomocným a vykonatelným rozhodnutím soudu. Námitky vznesené stěžovatelem proti nalézacímu řízení jsou podle názoru soudu prvního stupně v této fázi exekučního řízení irelevantní, soud k nim nepřihlížel.

8. Odvolací soud se pak ztotožnil se závěry učiněnými soudem prvního stupně. K námitce stěžovatele, že v případě jeho odvolání proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 4. května 2015 č. j. 36 EXE 3079/2014-65 mělo být postupováno v souladu s ustanovením § 208 a násl. o. s. ř. a věc předložena odvolacímu soudu k rozhodnutí, odvolací soud nespatřoval v postupu soudu prvního stupně pochybení, když v souladu s ustanovením § 164 a § 167 odst. 2 o. s. ř. při zjištění nastalé situace zajistil včasnou nápravu vydáním opravného usnesení a teprve poté věc předložil k rozhodnutí o odvoláních stěžovatele. Shodně pak odvolací soud posoudil i námitku stěžovatele týkající se doručení opravného usnesení ze dne 10. července 2015 č. j. 36 EXE 3079/2014-122 exekutorem stěžovateli prostřednictvím datové schránky. Uvedená písemnost, resp. rozhodnutí se dostalo do dispozice stěžovatele v souladu s ustanovením § 45 a násl. o. s. ř. dne 28. července 2015, jak sám uvedl, když faktické doručení tak nepopřel a lze jej považovat za řádné a účinné, kdy nad to učinil procesní úkon v podobě blanketního odvolání, jež následně na výzvu soudu prvního stupně doplnil.

9. K tomu ústavní soud doplňuje, že ve vztahu k doručování opravného usnesení prostřednictvím datové schránky stěžovatele sice došlo ze strany exekutora k pochybení, avšak to nevedlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, který mohl realizovat svá procesní práva v plném rozsahu. Při doručování soudních písemností (i písemností soudního exekutora) platí takzvaný materiální princip - je podstatné, zda se stěžovatel měl objektivně možnost s doručovanou písemností seznámit, což v tomto případě nepochybně měl.

10. Za výše uvedených okolností proto nemohou mít relevanci ani odkazy stěžovatele na právní závěry uvedené v citovaných rozhodnutích Ústavního soudu, neboť zde chybí přímý vztah k jeho posuzované věci.

11. Ústavní soud v minulosti uvedl, že mezi základní principy právního státu patří neoddělitelně zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je jak předvídatelnost práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky, jež vylučuje prostor pro případnou svévoli [srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. března 2005

sp. zn. II. ÚS 329/04

(N 39/36 SbNU 427)]. Za porušení právní jistoty a legitimního očekávání však nelze považovat případy, kdy soudy aplikují ustanovení, která jsou součástí právního řádu, jejich rozhodnutí vyplývají z provedených důkazů a jsou řádně odůvodněna tak, jak tomu bylo v předmětném případě.

12. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. října 2016

David Uhlíř v. r.

předseda senátu