II.ÚS 3050/16 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ludmily Hruškové, zastoupené JUDr. Vojtěchem Hrozou, advokátem se sídlem Arne Nováka 4, Brno, proti rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 18. 2. 2015, č. j. 11 C 77/2008-306, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 10. 2015, č. j. 17 Co 207/2015-339, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2016, č. j. 25 Cdo 913/2016-362, za účasti Okresního soudu v Břeclavi, Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka (v procesním postavení žalobkyně) domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, která se týkají zamítnutí její žaloby o uložení povinnosti žalovanému Ing. R. Vedralovi zaplatit stěžovatelce částku 640.000 Kč s úrokem z prodlení.

2. Napadená rozhodnutí obecných soudů dle stěžovatelky porušila její základní práva dle čl. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 4 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Nejvyšší soud prý stěžovatelce zabránil v přístupu k soudu tím, že odmítl její dovolání a nerozhodoval o námitkách v dovolání vymezených, byť je z nich patrný chybný závěr soudů prvního a druhého stupně. Tímto pochybením obecných soudů mělo být zasaženo do práva stěžovatelky na spravedlivý proces a též do jejího práva na ochranu vlastnického práva. Stěžovatelka také namítá, že usnesení dovolacího soudu neobsahuje dostatečné odůvodnění. Stěžovatelka poukazuje rovněž nato, že námitka promlčení byla v dané právní věci posouzena v rozporu s hmotným právem.

předseda senátu

3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

4. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2003, sp. zn. 25 Cdo 519/2002, anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3804/2014, dostupné na www.nsoud.cz), z níž v nyní projednávané věci obecné soudy zjevně vycházely a kterou plně akceptuje rovněž Ústavní soud, se totiž podává, že z hlediska posouzení běhu dvouleté subjektivní promlčecí lhůty (§ 106 odst. 1 občanského zákoníku) pro uplatnění nároku z odpovědnosti za škodu je rozhodující okamžik, kdy se poškozený dozví o skutkových okolnostech, z nichž lze dovodit, který konkrétní subjekt je za škodu odpovědný, a že pro počátek běhu promlčecí doby není podstatná vědomost poškozeného o přesné výši škody, neboť ta se zjišťuje až v samotném soudním řízení.

6. V nyní projednávaném případě přitom Ústavní soud plně akceptuje závěr obecných soudů, že z dopisů, které stěžovatelka zaslala žalovanému v roce 2008, lze usoudit, že věděla o vzniku škody již v roce 2003, když nejpozději koncem roku 2002 pozvala do domu statika ing. Klusáčka a poté byly v trhlinách osázeny sádrové terče. Proto také obecné soudy dospěly k závěru, že podle ustanovení § 106 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013, dvouletá promlčecí lhůta skončila v roce 2005. Stěžovatelka však podala žalobu na náhradu škody teprve dne 31. 12. 2007, tedy v době, kdy byl její nárok již promlčen. Obecné soudy tak na základě námitky promlčení došly k závěru, že podané žalobě nelze z tohoto důvodu vyhovět, a tento závěr neshledal Ústavní soud excesivním, což teprve by založilo možnost jeho kasačního zásahu.

7. Dále se Ústavní soud věnoval námitce stěžovatelky, že se Nejvyšší soud řádně nevypořádal s uplatněnými námitkami a tím jí zabránil v přístupu k soudu. Podle stěžovatelky prý totiž Nejvyšší soud nesprávně zhodnotil, že její dovolání se netýká právní otázky, nýbrž skutkových zjištění ohledně okolností, z nichž se dozvěděla o škodě a odpovědném subjektu. Ústavní soud však má za to, že Nejvyšší soud postupoval v nyní projednávané věci plně v souladu se zákonem, když dovolání označil podle ustanovení § 237 o. s. ř. jako nepřípustné. Uplatněné námitky totiž skutečně nesměřovaly k otázce hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí, nýbrž k otázkám skutkovým, což se však vymyká roli Nejvyššího soudu v tomto typu řízení. Nejvyšší soud proto dovolání stěžovatelky odmítl zcela oprávněně.

8. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatelka dovolává, napadenými rozhodnutími porušeny nebyly. Rozhodnutí obecných soudů totiž nijak nevybočují z judikatury Ústavního soudu a jejich odůvodnění vyhovují požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecným soudům z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.

9. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. října 2016

Vojtěch Šimíček v. r.