IV.ÚS 2087/16 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Ing. Jiřího Mísaře, zastoupeného Mgr. Vítem Brožkem, advokátem se sídlem v Praze 10, Na Kovárně 472/8, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 5. 2016, č. j. 6 Ads 236/2015-20, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2015, č. j. 1 Ad 8/2015-20, spojené s návrhem na zrušení § 13 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 9. 2015, č. j. 1 Ad 8/2015-20, zamítl žalobu stěžovatele proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 24. 2. 2015, č. j. X., o přiznání starobního důchodu. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 4. 5. 2016, č. j. 6 Ads 236/2015-20, zamítl kasační stížnost proti rozsudku městského soudu. V odůvodnění se neztotožnil s argumentací stěžovatele o protiústavnosti, popř. vyloučení aplikace § 13 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o důchodovém pojištění"), na jeho případ; dobu studia je třeba považovat za náhradní dobu pojištění (v rozsahu 80 %) a nelze ji hodnotit jako (plnohodnotnou) dobu zaměstnání, byť tak stanovila dřívější úprava zákona č. 101/1964 Sb., o sociálním zabezpečení, účinného v době jeho studia.

Proti rozsudkům kasačního a přezkumného soudu, jakož i proti předcházejícímu správnímu rozhodnutí se stěžovatel brání ústavní stížností podanou dne 28. 6. 2016, navrhuje, aby je Ústavní soud zrušil a současně aby zrušil uvedené ustanovení zákona, na kterém správní soudy založily svá rozhodnutí. Obsahem argumentace namítá zásah do vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 a do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, který spatřuje v tom, že mu při výpočtu starobního důchodu byla doba studia započtena jako náhradní doba pojištění podle § 13 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění - a zhodnocena toliko v rozsahu 80 % - měla mu ovšem být zhodnocena v plném rozsahu jako doba zaměstnání, jak stanovil zákon č. 101/1964 Sb., účinný v době jeho studia; jedná se o nepřípustnou retroaktivitu.

Ústavní stížnost byla podána včas a osobou oprávněnou, přičemž stěžovatel je zastoupen advokátem v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); rovněž není nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. K zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů je povolán výhradně tehdy, pokud z jejich strany došlo k vykročení z ústavního rámce jejich rozhodovací činnosti. Takové pochybení v projednávané věci neshledal.

Obecné soudy se řádně vypořádaly s otázkou použití § 13 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění při přiznání a stanovení výše starobního důchodu stěžovatele. Srozumitelně vyložily, že se nemohlo jednat o nepřípustnou retroaktivitou zákona, neboť pro nárok na starobní důchod a jeho výši byla určující právní úprava účinná v době, kdy stěžovatel splnil podmínky pro vznik nároku, tedy získal potřebnou dobu pojištění a dosáhl důchodového věku - bylo tedy třeba použít zákon o důchodovém pojištění účinný v příslušném období, a to včetně § 13 odst. 2 (srov. i § 68 a násl. téhož zákona). Nebylo naopak možné vycházet z právní úpravy účinné v minulosti, tedy podle § 6 odst. 1 bodu 4 zákona č. 101/1964 Sb., o sociálním zabezpečení, účinného v době studia (od 1. 9. 1970 do 16. 5. 1975), byť by její použití bylo pro stěžovatele výhodnější.

Kasační soud se výslovně zabýval i ústavní konformitou § 13 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění, přičemž neshledal důvody k předložení věci Ústavnímu soudu v intencích čl. 95 odst. 2 Ústavy; Ústavní soud se s jeho hodnocením ztotožňuje a konstatuje, že ani on neshledal rozpor tohoto ustanovení s ústavním pořádkem. V této souvislosti dodává, že v oblasti důchodových předpisů nelze vycházet ze zásady, jaká se uplatňuje např. v trestním nebo přestupkovém právu, totiž že je třeba vycházet z té právní úpravy účinné v průběhu času, pro adresáta nejpříznivější, jinými slovy provést zápočet dob podle té z právních úprav účinných v průběhu desítek let účasti stěžovatele na důchodovém pojištění, který by vedl k maximalizaci jeho důchodových nároků.

O zásahu Ústavního soudu by bylo možno uvažovat v krajním případě takové následné změny zákona, která by znamenala extrémní zásah do právní jistoty a legitimního očekávání pojištěnců; o takový případ ovšem v projednávané věci zjevně nejde. V této souvislosti lze poukázat na judikaturu Ústavního soudu týkající se retroaktivity důchodových předpisů - viz např. nález ze dne 13. 11. 2007,

sp. zn. IV. ÚS 301/05

(N 190/47 SbNU 465), nebo usnesení ze dne 9. 2. 2016,

sp. zn. III. ÚS 3722/15

, či usnesení ze dne 9. 8. 2006,

sp. zn. II. ÚS 271/06

(dostupné na http://nalus.usoud.cz). Obsáhle a výstižně se touto problematikou zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudcích ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 Ads 13/2010-80, nebo ze dne 24. 10. 2007, č. j. 6 Ads 22/2006-73 (dostupné na www.nssoud.cz), poukázat lze rovněž na rozbor provedený právní naukou in ŠTEFKO, M. Otazníky ohledně ústavní ochrany práva seniorů na uspokojivé hmotné zabezpečení ve stáří. Časopis pro právní vědu a praxi, 2016, č. 2, s. 175.

Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnuta podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Současně byl z týchž důvodů a podle téhož ustanovení odmítnut akcesorický návrh, který byl podán spolu s ústavní stížností a sdílí její osud a jímž se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedeného ustanovení zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. října 2016

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu