III.ÚS 2973/16 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. R., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2. března 2016 č. j. KSPH 64 INS 4303/2016-A-8, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Dne 5. 9. 2016 byla Ústavnímu soudu v elektronické podobě doručena stěžovatelova stížnost proti "nezákonnému zásahu ve věci pod sp. zn.: KSPH 64 INS 4303/2016-A-8, a tím způsobeným neopodstatněným průtahům v řízení". Kromě jiného v ní stěžovatel požádal o poskytnutí lhůty 60 dnů pro získání právního zastoupení.

2. Dříve, než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda návrh splňuje náležitosti předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Tak tomu v projednávané věci není, když návrh trpí zjevnými vadami. Stěžovatel především není zastoupen advokátem (§ 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a k návrhu nejsou přiloženy požadované přílohy. Pokud tyto náležitosti nejsou splněny, je stěžovatel zpravidla vyzván k odstranění vad ve stanovené lhůtě.

3. Úřední činností soudu bylo zjištěno, že stěžovatel se již mnohokrát obrátil na Ústavní soud s ústavními stížnostmi trpícími stejnými vadami, jako je tomu v projednávané věci. Na tyto nedostatky byl stěžovatel opakovaně upozorňován s poučením, že jejich neodstranění ve stanovené lhůtě je důvodem odmítnutí podané ústavní stížnosti. Stěžovatel však volí postup, kterým opakovaně nerespektuje zákonem předepsané náležitosti ústavní stížnosti, ačkoli byl soudem mnohokrát poučen o tom, jaké náležitosti to jsou.

4. Není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení advokátem a dalších náležitostech ústavní stížnosti dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo již v předcházejících případech. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem a že ústavní stížnost musí obsahovat též další náležitosti, pak se setrvání na požadavku vždy nového a přitom stále stejného poučení jeví jako postup neefektivní a formalistický.

5. Obecně platí, že podaný návrh lze odmítnout, jestliže navrhovatel neodstranil vady ve lhůtě k tomu určené. Lze-li však vycházet ze spolehlivého předpokladu, že již dříve poskytnuté informace byly stěžovateli objektivně způsobilé zprostředkovat zásadu, že se na Ústavní soud (s ústavní stížností) nelze obracet jinak než řádným podáním a v zastoupení advokátem, jeví se Ústavnímu soudu (jak se již opakovaně vyjádřil) setrvání na požadavku dalšího poučení pro konkrétní řízení neefektivním a formalistickým. Z veřejně přístupných zdrojů Ústavní soud zjistil, že stěžovatelem napadené usnesení Krajského soudu v Praze bylo vydáno v insolvenční věci Jitky Rychtecké, která jím byla vyzvána, aby se mj. vyjádřila k insolvenčnímu návrhu Komerční banky, a. s. Z toho je zřejmé, že i kdyby Ústavní soud vyhověl stěžovatelově žádosti o poskytnutí lhůty k zajištění právního zastoupení, nemohla by být stěžovatelova ústavní stížnost ani po případném odstranění vad způsobilá k věcnému projednání.

6. Stejně jako ve věci vedené pod

sp. zn. III. ÚS 3409/15

,

I. ÚS 233/16

,

III. ÚS 239/16

či

III. ÚS 1332/16

se Ústavní soud proto uchýlil k přiměřenému použití ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. října 2016

Jan Filip v. r.

soudce Ústavního soudu