IV.ÚS 2568/16 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti 1. Mgr. Daniela Muchy a 2. Bc. Martiny Kriske, obou zastoupených JUDr. Petrem Jurákem, advokátem se sídlem Praha 1, Konviktská 12, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2013 č. j. 91 ICm 2100/2010-100 (91 ICm 2099/2010), rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 8. 2014 č. j. 91 ICm 2100/2010-100, 104 VSPH 255/2014-149 (MPSH 91 INS 4920/2010) a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2016 č. j. MSPH 91 INS 4920/2010, 91 ICm 2100/2010, 29 ICdo 93/2015-197, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelé se, s odvoláním na porušení jejich práva na spravedlivý proces podle hlavy páté Listiny základních práv a svobod domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, vydaných v řízení o vyloučení nemovitostí z majetkové podstaty, vedeného jako insolvenční spor v insolvenční věci dlužníka CONTAKTIVE, s. r. o.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Praze zamítl žalobu stěžovatelů o vyloučení ve výroku specifikovaných bytových jednotek a souvisejících spoluvlastnických podílů z majetkové podstaty dlužníka. Insolvenční soud dospěl k závěru, že smlouvy o převodu sporných bytových jednotek ze dne 9. 3. 2009, uzavřené mezi pozdějším dlužníkem jakožto prodávajícím, a stěžovateli (dcerou a synem jednatelky) jakožto kupujícími, jsou absolutně neplatné, neboť byly uzavřeny v rozporu s § 196a odst. 3 obchodního zákoníku, když k převodu došlo na osoby blízké jednatelce dlužníka a znalecký posudek na stanovení ceny bytových jednotek byl vyhotoven až ke dni 14. 5. 2009, tedy zpětně. Vrchní soud v Praze rozsudek insolvenčního soudu potvrdil. Dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že obecné soudy se nevypořádaly s podstatou jejich žaloby, tedy s hodnocením, zda předmětný majetek byl či nebyl zbožím. Soudy všech stupňů podle stěžovatelů ignorovaly fakt, že dlužník prodal stěžovatelům předmětný majetek v souladu s právními předpisy, neboť byl prodán jako zboží. Svá rozhodnutí nesprávně opíraly o konstatování porušení § 196a odst. 3 obchodního zákoníku, který se však vztahuje k majetku společnosti, resp. dlužníka a nikoli na zboží.

Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy, je stěžovatelům i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelů, i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti; nepředstavuje další stupeň pro přezkum rozhodnutí obecných soudů. Pokud by tuto roli přijal, a opakovaně se zabýval konkrétními tvrzeními, která byla uplatněna již v řízení před obecnými soudy, popřel by své postavení v rámci organizace výkonu soudní moci. Právě o takový přístup ovšem stěžovatelé usilují, když v ústavní stížnosti polemizují s právními závěry soudů o interpretaci § 196a odst. 3 a 4 obchodního zákoníku a požadují, aby Ústavní soud přisvědčil jejich názorům o charakteru předmětných smluv.

Úkol Ústavního soudu výhradně spočívá v přezkumu, zda ze strany ostatních soudů nedošlo k vykročení z ústavního rámce jejich činnosti; žádné takové pochybení však v daném případě shledáno nebylo. Dovolací, odvolací i nalézací soud dostály požadavkům konstantní judikatury Ústavního soudu na odůvodnění rozhodnutí, jak byly specifikovány již v řadě rozhodnutí Ústavního soudu (viz např. nález

sp. zn. III. ÚS 271/96

,

III. ÚS 521/05

či

III. ÚS 151/06

). Soudy všech stupňů řádně odůvodnily svůj závěr o neplatnosti předmětných kupních smluv pro rozpor se zákonem - § 196a odst. 3 a 4 obchodního zákoníku a § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku.

Námitce stěžovatelů, že soudy ignorovaly skutečnost, že dlužník prodal stěžovatelům předmětný majetek jako zboží, nelze přisvědčit. Soudy se otázkou výkladu a aplikace § 196a odst. 3 a 4 obchodního zákoníku podrobně zabývaly. Dovolací soud srozumitelně vyložil, že závěr, podle kterého předmětné smlouvy o úplatném převodu sporných jednotek nebyly uzavřeny v rámci běžného obchodního styku ve smyslu § 196a odst. 4 obchodního zákoníku, odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu přijaté k výkladu tohoto ustanovení. Doplnil, že vzhledem k tomu, že kupní smlouvy, podle nichž měli stěžovatelé splácet prodávajícímu (dlužníku) kupní cenu do 31. 12. 2020, tj. po dobu téměř dvanácti let od uzavření smluv, nelze považovat za smlouvy uzavřené v rámci běžného obchodního styku. Jelikož kupní cena nebyla stanovena na základě posudku znalce jmenovaného soudem, a nelze tak dovodit, že odpovídá ceně v daném místě a čase obvyklé, je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu také závěr, podle kterého jsou předmětné kupní smlouvy neplatné pro rozpor se zákonem.

Odůvodnění napadených rozhodnutí Ústavní soud považuje za ústavně konformní a srozumitelné a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat opodstatněnou.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. září 2016

JUDr. Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu