IV.ÚS 2350/16 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Ing. Vladimíry Jechové Vápeníkové, zastoupené JUDr. Romanem Jelínkem, advokátem se sídlem Praha 1, Valentinská 56/11, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 6. 2016 sp. zn. 11 To 40/2016, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

V posuzované věci státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze podle § 344a trestního řádu rozhodl usnesením ze dne 24. 3. 2016 č. j. VZV 2/2016-1376 o ajištění peněžních prostředků stěžovatelky na bankovních účtech (výrok I) a o zajištění rodinného domu a pozemků ve vlastnictví stěžovatelky (výrok II).

V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Vrchního soudu v Praze, kterým byl zrušen pouze výrok I uvedeného usnesení státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze, přičemž ostatní výroky tohoto usnesení zůstaly nedotčeny. Podle stěžovatelky došlo vydáním napadeného rozhodnutí k zásahu do jejích práv podle čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 3, čl. 8 odst. 2 a 5, čl. 11, čl. 36, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě.

Stěžovatelka namítá, že došlo k porušení jejího práva na zákonného soudce. V rámci této argumentační linie se vrací k předchozím rozhodnutím, které v její věci vydal Okresní soud v Pardubicích (šlo o povolení sledování osob a věcí, příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu a rozhodnutí o vazbě). Vychází z toho, že pokud dozor v přípravném řízení vykonávalo Vrchní státní zastupitelství v Praze, nemohla být příslušnost soudu pro rozhodování v přípravném řízení založena tím, že si státní zástupce tohoto státního zastupitelství libovolně zvolil okresní soud spadající do obvodu Vrchního soudu v Praze a k němu podal příslušný návrh; podle názoru stěžovatelky musel být takový výběr soudu řádně odůvodněn. Stěžovatelka v této souvislosti poukazuje na to, že žádný ze skutků, pro který je stíhána, se neměl stát v obvodu Okresního soudu v Pardubicích či jiného okresního soudu v obvodu Krajského soudu v Hradci Králové. Z toho dovozuje, že Okresní soud v Pardubicích nemohl být místně příslušný k rozhodování v přípravném řízení, a zdůrazňuje, že rozhodnutí o zajištění majetku neobsahuje řádnou argumentaci odůvodňující založení místní příslušnosti soudu.

Porušení svého práva na pokojné užívání majetku stěžovatelka dovozuje především z toho, že usnesení o zahájení jejího trestního stíhání bylo založeno na výstupech ze sledování osob a věcí, záznamů telekomunikačního provozu a z domovních prohlídek, přičemž podle stěžovatelky byly tyto důkazy zajištěny v rozporu se zákonnou úpravou. Vrchnímu soudu v Praze stěžovatelka vytýká, že se vyhnul její námitce o tom, že přijetí odměny insolvenčního správce nelze považovat za přijetí úplatku.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky, obsah napadeného rozhodnutí a dalších listinných podkladů, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud musí především připomenout, že jeho úkol spočívá v ochraně ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Do pravomoci ostatních soudů je tedy Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich pravomocnými rozhodnutími porušena ústavně zaručená práva a svobody. Ústavní soud ve své obsáhlé judikatuře neustále zdůrazňuje princip sebeomezení a minimalizace svých zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci. To se týká i rozhodování ve věci dočasného zajištění majetkových hodnot podle ustanovení § 79a a násl. trestního řádu. Ústavní soud při rozhodování o ústavních stížnostech směřujících proti takovým rozhodnutím vždy zachovával maximální zdrženlivost (viz např. usnesení

sp. zn. II. ÚS 267/03

,

I. ÚS 331/04

,

I. ÚS 155/06

,

I. ÚS 105/07

,

II. ÚS 2475/08

,

IV. ÚS 1935/09

,

IV. ÚS 1054/12

a další). Stejný přístup je třeba uplatňovat i v případech, kdy dochází k zajištění majetku z důvodů předpokládaných v ustanovení § 344a trestního řádu.

Požadavky, jež jsou na rozhodnutí o zajištění majetku z pohledu ústavního rámce kladeny, Ústavní soud v citovaných rozhodnutích zformuloval do následujících tezí: rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). Při posuzování ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů podle citovaných ustanovení trestního řádu přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření.

Jak již bylo uvedeno, zásadní námitka stěžovatelky spočívá v jejím tvrzení o údajné nepříslušnosti Okresního soudu v Pardubicích k rozhodování v přípravném řízení. Ústavní soud připomíná, že prakticky shodnou argumentaci již stěžovatelka prezentovala ve své předchozí ústavní stížnosti, která byla projednávána pod

sp. zn. IV. ÚS 1229/16

a Ústavním soudem odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Protože stěžovatelka své námitky v nyní projednávané ústavní stížnosti nijak nedoplnila, Ústavní soud odkazuje na zmiňované usnesení

sp. zn. IV. ÚS 1229/16

, v němž jsou rozvedeny důvody, na základě kterých musí být tato argumentace odmítnuta.

Je však nutné ještě dodat, že údajná nepříslušnost Okresního soudu v Pardubicích nijak nesouvisí s nyní projednávanou věcí. O zajištění majetku stěžovatelky totiž podle § 344a trestního řádu rozhodoval nikoli Okresní soud v Pardubicích (ani jakýkoli jiný okresní soud), nýbrž státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze, který je v dané věci příslušný vykonávat dozor nad přípravným řízením, což nezpochybňuje ani sama stěžovatelka. Rozporována není ani příslušnost Vrchního soudu v Praze k rozhodování o stížnosti proti usnesení o zajištění majetku.

Další námitky stěžovatelky nesměřují proti důvodům zajištění majetku, ale proti samotné důvodnosti trestního stíhání. Ponecháme-li stranou již výše zmiňované námitky týkající se příslušnosti soudu k rozhodování v přípravném řízení, své tvrzení o rozporu výstupů ze sledování osob a věcí, záznamů telekomunikačního provozu a domovních prohlídek, stěžovatelka nijak dále nespecifikuje. Otázka, zda lze v daném případě považovat za úplatek i odměnu insolvenčního správce, nemá zásadní význam pro rozhodování o zajištění majetku stěžovatelky již jen z toho důvodu, že je stíhána nejen pro zločin přijetí úplatku, ale i pro další trestné činy [např. za zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 písm. a) trestního zákoníku], za jejichž spáchání lze v případě prokázání viny očekávat uložení peněžitého trestu, jehož výkon může být zajištěn postupem podle § 344a trestního řádu.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. září 2016

JUDr. Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu