IV.ÚS 2470/16 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Ing. Přemysla Gistra, zastoupeného Mgr. Lindou Kasha, advokátkou se sídlem v Praze 1, Uhelný trh 414/9, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 4. 2016, č. j. Ncp 42/2016-24, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 5. 4. 2016, č. j. Ncp 42/2016-24, určil, že k projednání a rozhodnutí věci jsou podle § 9 odst. 1 o. s. ř. v prvním stupni věcně příslušné okresní soudy a po právní moci rozhodnutí věc postoupil Obvodnímu soudu pro Prahu 5. Proti usnesení vrchního soudu se stěžovatel brání ústavní stížností podanou dne 26. 7. 2016 a navrhuje, aby Ústavní soud rozhodnutí zrušil. Stěžovatel namítá zásah do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, který spatřuje v tom, že předmětem řízení je náhrada újmy spočívající v plněních poskytovaných žalobkyní stěžovateli jako předsedovi představenstva, přičemž však ohledně věci týkající se obdobných plnění bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 5. 2016, č. j. Ncp 457/2016-28, určeno, že k projednání a rozhodnutí věci jsou podle § 9 odst. 2 písm. f) o. s. ř. v prvním stupni věcně příslušné krajské soudy.

Ústavní stížnost byla podána včas a osobou oprávněnou, přičemž stěžovatel je zastoupen advokátem v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); rovněž není nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona. Ústavní soud připojil spis Obvodního soudu pro Prahu 5 vedený pod sp. zn. 18 C 213/2016. Vrchní soud v Praze je podle vyjádření doručeného dne 10. 8. 2016 přesvědčen o nedůvodnosti stížnosti.

Ústavní soud dospěl k závěru, že vrchní soud nevykročil z ústavního rámce své rozhodovací činnosti, dospěl-li k závěru, že k projednání a rozhodnutí věci jsou podle obecného ustanovení § 9 odst. 1 o. s. ř. v prvním stupni věcně příslušné okresní soudy. Byť jeho usnesení v intencích § 169 odst. 2 o. s. ř. neobsahuje odůvodnění a bližší rozbor neposkytl vrchní soud ani ve vyjádření k ústavní stížnosti, z připojeného spisu je zřejmé, že jej k závěru o příslušnosti okresních soudů vedlo vymezení předmětu řízení, jímž je posouzení platnosti pracovní smlouvy mezi žalobkyní a stěžovatelem, a nároky stěžovatele na plnění podle této pracovní smlouvy.

Pro přezkum postupu Vrchního soudu v Praze je dále relevantní, že Městský soud v Praze, ke kterému byla žaloba původně podána, o zamýšleném předložení věci nadřízenému vrchnímu soudu k posouzení věcné příslušnosti podle § 104a o. s. ř. informoval účastníky, a současně je vyzval, aby se k tomuto záměru vyjádřili ve světle názoru předkládajícího soudu, že předmětem sporu je mzda vyplacená na základě pracovní smlouvy.

K výzvě městského soudu se stěžovatel žádným způsobem nevyjádřil. V této souvislosti Ústavní soud nepřehlédl, že si příslušnou výzvu v úložní době nevyzvedl a obálka se následně vrátila soudu a byla vyvěšena na úřední desce, následně vydané (napadené) usnesení mu však již bylo na tutéž adresu řádně doručeno - osobně si jej převzal a převzetí potvrdil podpisem na doručence. Stejně tak na ústavní stížnosti i plné moci k zastupování v řízení uvádí tutéž adresu, na kterou mu byla (neúspěšně) doručována předmětná výzva. V řízení navíc stěžovatel činil úkony jménem žalobkyně z pozice předsedy představenstva, tedy je zjevné, že s okolnostmi věci je dobře seznámen, přičemž i s výzvou městského soudu k vyjádření se k otázce věcné příslušnosti se takto fakticky mohl seznámit - výzva byla doručena i žalobkyni, k jejíž poště má stěžovatel přístup.

Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnuta podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. září 2016

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu