II.ÚS 1112/16 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. R., t. č. ve věznici, právně zastoupeného Mgr. Denisou Šmídovou, advokátkou se sídlem Kobližná 33/24, Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 2. 2016 č. j. 3 To 18/2016-6926 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 1. 2016 č. j. 39 T 9/2008-6917, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 6. 4. 2016, se stěžovatel podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení práva zaručeného čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Napadeným usnesením rozhodl Krajský soud v Brně podle § 69 odst. 2 písm. a), písm. b) tr. zákoníku o zamítnutí žádosti stěžovatele o přeměnu peněžitého trestu v rozsahu 500 denních sazeb ve výši 1 000 Kč, v celkové výši 500 000 Kč, který mu byl uložen rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 11. 9. 2009 č. j. 39 T 9/2008-5356, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 3. 2010 č. j. 3 To 3/2010- 5999. Dále podle § 344 odst. 3 tr. řádu bylo rozhodnuto o nařízení výkonu náhradního trestu odnětí svobody stěžovateli v trvání 1 roku, který mu byl uložen jako náhradní trest pro případ, že by nebyl vykonán peněžitý trest. Podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl stěžovatel pro výkon tohoto náhradního trestu zařazen do věznice s dozorem. Proti usnesení soudu I. stupně podal stěžovatel stížnost, která byla usnesením vrchního soudu zamítnuta jako nedůvodná.

3. Stěžovatel vidí porušení svých práv v nesprávném posouzení skutečností zakládajících zákonné podmínky pro stanovení přeměny peněžitého trestu v trest domácího vězení, popř. trest obecně prospěšných prací. Krajský soud a vrchní soud usoudily, že stěžovatel vlastnil obnos peněz, který investoval do majetku své družky. Existenci dané částky považovaly za dostatečný důvod pro uložení peněžitého trestu a následně pro změnu peněžitého trestu v trest odnětí svobody jako důsledek nesplnění uloženého trestu. Soudy se však již nijak nezabývaly tím, zda v době uložení peněžitého trestu mohl stěžovatel plně nebo vůbec ještě disponovat se zmíněným obnosem peněz. Na tuto skutečnost stěžovatel upozorňoval a namítal ji již v okamžiku uložení peněžitého trestu. Stěžovatel má dále za to, že uložením peněžitého trestu s vidinou zaplacení částky z peněžitých a jiných majetkových zdrojů jiné osoby než stěžovatele jako odsouzeného v trestním řízení, je zásah do práv osob třetích. Stěžovatel toto pokládá za překročení pravomocí v daném řízení.

4. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.

5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů.

6. V dané věci konstatoval stížnostní soud, že již v průběhu samotného trestního řízení stěžovatel opakovaně namítal fakticky stejné skutečnosti, kterými argumentoval i v podané žádosti a posléze stížnosti, tedy že formálně není majitelem žádného hmotného majetku, nedisponuje žádnými finančními prostředky a není schopen peněžitý trest uhradit. Stěžovatel dle soudu nerespektoval podmínky a důvody pro výkon uloženého peněžitého trestu, nepokusil se je z prostředků, jež investoval do majetku formálně evidovaného jako vlastnictví jeho družky, nijak vydělit a k jeho úhradě využít. Proto soud dospěl k závěru, že u stěžovatele byly naplněny podmínky pro přeměnu peněžitého trestu v náhradní trest ve smyslu § 69 odst. 1 tr. zákoníku a § 344 odst. 3 tr. řádu, neboť s ohledem na přístup odsouzeného k plnění výkonu peněžitého trestu je reálné nebezpečí, že by uvedený trest mohl být zmařen.

7. Je zřejmé, že stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti právním závěrům obecných soudů, které v řízení vykládaly podústavní právo a konkrétní skutkové okolnosti jeho případu a jeho námitky lze považovat pouze za zopakování argumentace v řízení před obecnými soudy. V ústavní stížnosti Ústavní soud však neshledal nic, co by věc posunulo do ústavněprávní roviny. Napadená rozhodnutí jsou pečlivě a přiléhavě odůvodněna a Ústavní soud neshledává, že by byla projevem svévole, či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Do závěrů obecných soudů tedy nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat.

8. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. září 2016

Vojtěch Šimíček, v. r.

předseda senátu