III.ÚS 123/16 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Miroslava Šebesty, zastoupeného Mgr. Markétou Hanzlíkovou, advokátkou, sídlem kpt. Jaroše 4696/1a, Jihlava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2015 č. j. 32 Cdo 4198/2015-48, a proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. listopadu 2014 č. j. 1 Co 257/2014-24, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. září 2014 č. j. 25 Nc 106/2014-19, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), doručenou Ústavnímu soudu dne 12. 1. 2016, stěžovatel napadl usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 18. 9. 2014 č. j. 25 Nc 106/2014-19, kterým byla zamítnuta jeho žádost o osvobození od soudních poplatků a ustanovení advokáta pro řízení o dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 11. 6. 2014 č. j. 1 Co 108/2014-1. Rovněž napadl usnesení vrchního soudu ze dne 18. 11. 2014 č. j. 1 Co 257/2014-24, kterým bylo potvrzeno usnesení krajského soudu. Dále napadl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015 č. j. 32 Cdo 4198/2015-48, jímž bylo ve věci stěžovatelovy žádosti o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů pro řízení o dovolání proti usnesení vrchního soudu ze dne 8. 1. 2014 č. j. 3 UL 37/2013-5, vedené u krajského soudu pod sp. zn. 25 Nc 106/2014, o dovolání navrhovatele proti usnesení vrchního soudu ze dne 18. 11. 2014 č. j. 1 Co 257/2014-24, rozhodnuto, že dovolací řízení se zastavuje a navrhovatel nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

2. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že není vyhovováno jeho požadavkům na osvobození od soudních poplatků a ustanovení advokáta. Poukazuje na to, že je nemajetný, a že se mu nedostává právní pomoci. S názorem obecných soudů, že z jeho strany jde o zjevně bezúspěšné uplatňování práva, nesouhlasí, když má za to, že soudy postupují formalisticky a nejsou k jeho požadavkům vstřícné.

3. Dle stěžovatelova názoru je tak porušováno jeho právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.

II. 4. Ústavní soud, poté, co se zabýval formálními náležitostmi ústavní stížnosti a nezjistil, že by nesplňovala procesní předpoklady předepsané k jejímu projednání, včetně požadavků na právní zastoupení dle § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a na vyčerpání veškerých zákonných procesních prostředků k ochraně práva podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, uvážil v ústavní stížnosti vznesené námitky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

6. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel od Ústavního soudu očekává přehodnocení závěrů, k nimž dospěly obecné soudy v otázce naplnění předpokladů pro osvobození od soudních poplatků a následně pro ustanovení právního zástupce. Je tak evidentní, že jde v první řadě o výsledek interpretace a aplikace tzv. práva podústavního, přičemž stěžovatel s ním nesouhlasí a snaží se mu dát ústavně právní konotace. Přehlíží přitom, že tzv. individuální osvobození podle § 138 odst. 1 o. s. ř. lze přiznat za předpokladu, že ho odůvodňují poměry účastníka a že nejde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Jde tedy o podmínky kumulativní. I v případě, že účastník splňuje podmínky pro osvobození od soudních poplatků (s ohledem na jeho "poměry"), lze mu osvobození odepřít v případě, že z jeho strany jde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Důvody, proč ve stěžovatelově případě soudy shledaly, že jde o případ bezúspěšného uplatňování práva, přitom ve svých rozhodnutích uvedly, když stěžovatel se pokouší dosáhnout osvobození od soudních poplatků a ustanovení právního zástupce pro řízení a opravné prostředky, které zákonná úprava vůbec nepřipouští. V podrobnostech lze na odůvodnění jejich rozhodnutí pro stručnost plně odkázat, k čemuž možno podotknout, že stěžovatel ve své ústavní stížnosti ani nevznáší žádné zásadní námitky a formuluje ji toliko velmi obecně.

7. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. září 2016

Josef Fiala v.r.

předseda senátu