IV.ÚS 1362/16 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Petera Krajniaka, zastoupeného JUDr. Alojzem Baránikem, advokátem se sídlem v Praze, Národní 365/43, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2016, č. j. 21 Cdo 5177/2015-273, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 5. 2015, č. j. 16 Co 52/2015-197, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní soud obdržel dne 29. 4. 2016 ústavní stížnost splňující formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterou se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že se stěžovatel žalobou domáhal určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru. Nalézací soud rozsudkem ze dne 21. 11. 2014, č. j. 26 C 62/2012-129, žalobě stěžovatele částečně vyhověl a určil, že rozvázání pracovního poměru výpovědí je neplatné, řízení o zaplacení náhrady mzdy vyloučil k samostatnému projednání a ve zbytku žalobu zamítl. Proti tomuto rozhodnutí podala odvolání vedlejší účastnice i stěžovatel, který rovněž rozšířil žalobu. Odvolací soud připustil změnu žaloby, ovšem napadeným rozsudkem ji zamítl. Stěžovatel podal dne 6. 10. 2015 dovolání, v němž namítal rozpor rozhodnutí s ustálenou judikaturou. Dovolací soud napadeným usnesením shledal dovolání nepřípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí, což podložil několika rozhodnutími, tudíž dovolání stěžovatele odmítl.

Stěžovatel namítá, že byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jelikož nesouhlasí s právními názory soudů, že vedlejší účastnice splnila nabídkovou povinnost a výpověď z pracovního poměru je v souladu se zákonnými požadavky. Stěžovatel také tvrdí, že odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je nedostatečné a namítá, že soud nesprávně vyhodnotil provedené důkazy. Stěžovatel spatřuje zásah do svých práv také v tom, že dovolací soud nepřihlédl k argumentům stěžovatele, bez uvedení důvodu nedal na otázky z nich plynoucí ústavně konformní odpovědi a na základě svých nesprávných závěrů odmítl dovolání stěžovatele.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nemá postavení obecného soudu dalšího stupně a nepřezkoumává tedy znovu věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud povolán výhradně tehdy, pokud z jejich strany došlo k porušení ústavně zaručených práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní soud však v tomto případě dospěl k závěru, že ve stížnosti jde toliko o otázku výkladu a aplikace běžného práva a námitky stěžovatele zjevně nedosahují ústavněprávní intenzity nezbytné pro případný kasační zásah Ústavního soudu, čímž ústavní stížnost zůstává v rovině podústavního práva. Přesto Ústavní soud považuje za vhodné vyjádřit se k několika bodům stížnosti:

Otázka hodnocení důkazů obecnými soudy je sférou, do níž Ústavnímu soudu přísluší zasahovat pouze ve výjimečných případech, zejména tehdy, pokud jsou skutková zjištění v extrémním rozporu s učiněnými právními závěry, nebo pokud je rozhodnutí soudu vystavěné na takovém hodnocení důkazů zjevně nespravedlivé (srov. např. nálezy ve věcech

sp. zn. III. ÚS 84/94

,

III. ÚS 166/95

,

II. ÚS 182/02

,

IV. ÚS 570/03

aj.). Projednávaný případ touto výjimečnou situací není, neboť Ústavní soud žádný rozpor mezi právními závěry a rozhodnutími soudu či zjevnou nespravedlivost neshledal.

Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je patrné, z jakých důvodů soud tímto způsobem rozhodl, právní závěry jsou v souladu s provedenými důkazy a celkově odůvodnění není z hlediska ústavní konformity co vytknout. Ústavní soud neshledal ani v rozhodnutí dovolacího soudu taková pochybení, aby z nich dovodil porušení tvrzených základních práv stěžovatele. Pouhý fakt, že závěry napadených rozhodnutí nejsou souladné s očekáváním stěžovatele, nezakládá porušení ústavního práva.

Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení některého z ústavně zaručených práv, proto rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. září 2016

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu