Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding civil court delays and state liability for lost claim. No violation of fair trial rights found.

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Michala Podraského, zastoupeného Mgr. Jitkou Uhlířovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Pražská třída 13/84, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2016 č. j. 30 Cdo 3904/2015-61, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. ledna 2015 č. j. 22 Co 264/2014-50 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. ledna 2014 č. j. 18 C 421/2013-35, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. V ústavní stížnosti, podané k poštovní přepravě dne 23. května 2016 a doručené Ústavnímu soudu dne 24. května 2016, stěžovatel podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva, konkrétně právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a práva chráněná čl. 2 odst. 3, čl. 4, čl. 90 a čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

2. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 30. ledna 2014 č. j. 18 C 421/2013-35 zamítl žalobu stěžovatele, kterou se domáhal po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti zaplacení náhrady škody ve výši 239 254 Kč, která mu měla být způsobena v důsledku zbytečných průtahů soudního řízení vedeného u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 9 C 202/98. K odvolání, podanému stěžovatelem, Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 29. ledna 2015 č. j. 22 Co 264/2014-50 rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé jako věcně správný potvrdil. Nejvyšší soud pak stěžovatelem podané dovolání usnesením ze dne 17. února 2016 č. j. 30 Cdo 3904/2015-61 odmítl.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil nesouhlas s napadenými rozhodnutími. Podle tvrzení stěžovatele v řízení vedeném u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 9 C 202/98 k průtahům v řízení došlo a postupem tohoto okresního soudu bylo porušeno právo uplatnění státní moci pouze v mezích a způsoby, které stanoví zákon, a to s ohledem na opakovaná rozhodnutí, která byla následně opakovaně rušena rozhodnutími Krajského soudu v Hradci Králové. Jeho žalobě mělo být proto podle jeho názoru vyhověno.

4. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv stěžovatele v předmětné věci nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Ústavní soud považuje za nezbytné připomenout, že právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody.

6. V posuzovaném případě Ústavní soud výše naznačená pochybení neshledal. Posuzovaná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, vedenou v rovině práva podústavního a stěžovatel nepřípadně předpokládá, že již na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Z odůvodnění napadených rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně vyplývá, že tyto soudy se celou věcí řádně zabývaly, vypořádaly se s předestřenými žalobními tvrzeními stěžovatele a v odůvodnění svá rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnily. Podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Ústavní soud považuje tato odůvodnění za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat.

7. Odvolací soud se ztotožnil s právními závěry učiněnými soudem prvního stupně s tím, že mezi nesprávným úředním postupem Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 9 C 202/98 (vztahujícím se k celkové délce řízení, která již nepřiměřená byla) a vznikem tvrzené škody spočívající v nedobytnosti pohledávky stěžovatele na náhradu nákladů řízení vůči povinné z důvodu, že tato se v letech 2000 - 2001 zbavila majetku, není příčinná souvislost a žalovaná tak postupem podle ustanovení § 5 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, za škodu spočívající v nedobytnosti pohledávky neodpovídá, když příčina škody není v nesprávném úředním postupu.

8. Pokud jde o odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem, Ústavní soud připomíná, že je-li rozhodnuto o odmítnutí dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř., Ústavní soud by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit pouze v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytyčených dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu. To se však v nyní projednávaném případě nestalo, neboť odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu obsahuje zřetelné důvody, proč bylo odmítnuto. Za situace, kdy dovolací soud aplikoval rozhodné ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. způsobem, který odpovídá judikaturním a doktrinálním standardům jeho výkladu v souladu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, a své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnil, Ústavní soud nemá prostor pro přehodnocení takových závěrů.

9. Ústavní soud v minulosti opakovaně uvedl, že mezi základní principy právního státu patří neoddělitelně zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je jak předvídatelnost práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky, jež vylučuje prostor pro případnou svévoli [srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. března 2005

sp. zn. II. ÚS 329/04

(N 39/36 SbNU 427). Za porušení právní jistoty a legitimního očekávání však nelze považovat případy, kdy soudy aplikují ustanovení, která jsou součástí právního řádu, jejich rozhodnutí vyplývají z provedených důkazů a jsou řádně odůvodněna tak, jak tomu bylo v předmětném případě.

10. Ústavní soud neshledal, že by ústavní stížností napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do tvrzených základních práv stěžovatele. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. srpna 2016

David Uhlíř v. r.

předseda senátu