Constitutional Court dismisses complaint claiming low-value civil cases violated fair trial rights under Charter. Court finds no constitutional violation. No constitutional violation found in low-value civil case compensation. Constitutional Court rejects fair trial claim for low-value cases. No constitutional error found in civil compensation calculation. Complaint dismissed for lack of constitutional violation in civil case.

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Ing. Jiřiny Schwarzerové, zastoupené Mgr. Davidem Purmenským, advokátem se sídlem v Ostravě, 28. října 3117/61, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2015, č. j. 30 Cdo 1447/2015-304, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2013, č. j. 30 Co 134/2013-162, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. 10. 2012, č. j. 42 C 327/2010-107, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 1. 10. 2012, č. j. 42 C 327/2010-107, uložil Ministerstvu spravedlnosti jako žalovanému zaplatit stěžovatelce 45 125 Kč; současně žalobu zamítl co do požadavku na zaplacení částky 1 262 375 Kč a 16 298 Kč s příslušenstvím. V odůvodnění se neztotožnil s tvrzením stěžovatelky o nesprávném úředním postupu v řízení vedeném u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 29 C 112/2001, který měl spočívat v tom, že soud připustil započtení pohledávek ve sporu se Statutárním městem Ostrava (žalobcem) týkajících se úhrady nákladů na opravy domu a služby spojené s užíváním bytu stěžovatelky. Obvodní soud nicméně v intencích zákona č. 82/1998 Sb. a stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, přiznal stěžovatelce zadostiučinění za průtahy v řízeních sp. zn. 29 C 112/2001 a sp. zn. 54 C 255/2001. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 5. 2013, č. j. 30 Co 134/2013-162, rozsudek obvodního soudu potvrdil, resp. odvolání stěžovatelky odmítl. Nejvyšší soud usnesením ze dne 8. 9. 2015, č. j. 30 Cdo 1447/2015-304, odmítl dovolání stěžovatelky proti rozsudku městského soudu.

Proti usnesení dovolacího soudu a rozsudkům odvolacího a nalézacího soudu se stěžovatelka brání ústavní stížností doručenou dne 12. 11. 2015 a navrhuje, aby Ústavní soud rozhodnutí zrušil. Namítá zásah do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod, který spatřuje v tom, že obecné soudy při stanovení konkrétní výše zadostiučinění vycházely z nízkého významu řízení; předmětem konkrétních řízení sice byly částky nedosahující 10 000 Kč, resp. 6 000 Kč, ve svém souhrnu je však důsledkem sporů s městem hrozba exekučního prodeje jejího bytu, jakož i rozpad manželství, k němuž došlo v roce 2001.

Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatelka je zastoupena advokátem v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); rovněž není nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a nepředstavuje další stupeň přezkumu věcné správnosti či konkrétního odůvodnění rozhodnutí obecných soudů; jeho úkolem je výhradně posuzovat, zda ze strany obecných soudů nedošlo k vykročení z ústavního rámce jejich činnosti. Žádné takové pochybení v projednávané věci neshledal.

Obecné soudy dostály ústavním požadavkům na svoji rozhodovací činnost a nelze jim vytýkat, že při vyčíslení nároku vycházely právě z okolností konkrétní věci. Stěžovatelka sama uznává, že se v případě řízení vedených pod sp. zn. 29 C 112/2001 a sp. zn. 54 C 255/2001 jednalo o bagatelní věci, jejichž předmětem byly částky 9 530 Kč, resp. 5 997 Kč. Nelze se ztotožnit s požadavkem, aby byla nad rámec konkrétní věci odškodněna i za řadu jiných řízení, v nichž se cítí dotčena na svých právech; jen na Ústavní soud se přitom v minulosti obrátila s desítkami podání, ve valné části právě v návaznosti na spory vedené se Statutárním městem Ostrava o úhrady oprav domu či služeb spojených s užíváním bytu. Už vůbec pak nelze do výše nároku podle zákona č. 82/1998 Sb. promítat rozpad manželství, ke kterému mělo navíc podle vyjádření stěžovatelky dojít v roce 2001, tedy v době, kdy byla teprve obě řízení zahájena.

Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnuta podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. srpna 2016

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu