Constitutional Court dismisses appeal against bankruptcy declaration due to alleged late service and procedural delays.

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Zábranského, zastoupeného JUDr. Jiřím Císařem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Hrnčířská 55/14, proti usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 2. 2016, č. j. 1 Ko 13/2015-611, a Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 6. 2015, č. j. 27 K 1038/98-572, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností došlou dne 25. 4. 2016 splňující formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení usnesení, jimiž bylo jako opožděné odmítnuto jeho odvolání proti usnesení o prohlášení konkursu na jeho majetek. Stěžovatel se domnívá, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená práva na soudní ochranu, spravedlivý proces, ochranu lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a právo vlastnit majetek, jak jsou zakotveny v čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 11, čl. 36 odst. 1, 2 a 3, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.

Ve stížnosti na více než třiceti stranách stěžovatel obšírně popisuje procesní vývoj dosavadního konkursního řízení a upíná se především k argumentu, že mu nebylo řádně doručeno usnesení o zahájení konkursu, a nemohl se proti němu proto včas bránit. Polemizuje ve stížnosti s jednotlivými argumenty uvedenými v napadených rozhodnutích a doplňuje výkladem kompetencí k doručování písemností; v tom spatřuje porušení spravedlivého procesu. K ostatním základním právům, která považuje za porušená, neuvádí, jakým způsobem se tak mělo stát.

Z obsahu stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že dne 22. 3. 2002 byl usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 27 K 1038/98-29 na majetek stěžovatele prohlášen konkurs. Dne 12. 7. 2012, tedy více než deset let poté, podal proti prohlášení konkursu stěžovatel odvolání. Poté trvalo více než tři roky, než soudy pravomocně rozhodly, že odvolání bylo podáno opožděně. Soudy dospěly k závěru, že stěžovatel nepochybně byl obeznámen s tím, že byl na jeho majetek prohlášen konkurs, neboť dne 22. 4. 2002 osobně nahlížel do konkursního spisu (a předtím i poté ještě mnohokrát), v rámci řízení činil příslušné úkony i jinak se choval jako účastník; nic proti vadnému doručení rozhodnutí o prohlášení konkursu nebo odnětí možnosti podat odvolání po celou dobu řízení až do okamžiku podání odvolání (po deseti letech) nenamítal.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti; není součástí soustavy obecných soudů, a nepředstavuje proto ani další instanci přezkumu jejich rozhodnutí. Úkolem Ústavního soudu není vyhledávat jednotlivé procesní nedostatky či pochybení, jichž se v řízení obecné soudy mohly dopustit, či vyšetřovat, kdy a jak soudy doručovaly jednotlivé písemnosti, a v případě zjištění takového nedostatku napadená rozhodnutí rušit. Řízení o ústavní stížnosti podle § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu představuje pro jednotlivce ultima ratio v situaci, kdy všechny ostatní mechanismy ochrany práv selžou, nebo kdy v případě procesních pochybení dojde k tak závažnému porušení práv jednotlivce, které nelze v demokratickém právním státě akceptovat, neboť se jedná o situaci neslučitelnou s obecně přijímaným chápáním kritérií spravedlivého procesu.

V projednávaném případě obecné soudy po pečlivém zkoumání okolností doručení v rámci řádného dokazování dospěly k závěru, že odvolání stěžovatele je podáno opožděně. Ačkoli nebyl striktně dodržen procesní postup stanovený pro doručování písemností, tento nedostatek nemá natolik závažný charakter, aby v projednávaném případě připouštěl pouhé úvahy o neslučitelnosti s ústavními kautelami spravedlivého procesu. Stěžovatel si byl po celou dobu plně vědom probíhajícího konkursního řízení, a teprve když po deseti letech trvání objevil, že soud není schopen jednoznačně prokázat účinné doručení usnesení o jeho zahájení, vycítil šanci celé řízení na tomto procesním nedostatku zmařit. V takové situaci nelze hovořit o porušení základních práv stěžovatele, ale o jeho snaze zneužít dávný procesní nedostatek. Podobným obstrukcím Ústavní soud ovšem ochranu poskytnout nemůže.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. srpna 2016

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu