Constitutional complaint dismissed as inadmissible due to failure to exhaust legal remedies via a substantiated appeal.

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaromírem Jirsou o ústavní stížnosti stěžovatelky Wieslawy Němcové, zastoupené JUDr. Janem Langmeierem, advokátem se sídlem v Praze 5, Na Bělidle 997/15, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2016, č. j. 33 Cdo 928/2016-165, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 5. 2014, č. j. 18 Co 154/2014-109, a Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 10. 2013, č. j. 65 C 77/2011-67, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní soud obdržel dne 5. 8. 2016 ústavní stížnost, v níž stěžovatelka navrhuje zrušení shora uvedených rozhodnutí ve věci, v níž se neúspěšně domáhala po svém někdejším právním zástupci zaplacení částky 70 000 Kč, neboť nebyla spokojena s jeho službami. Ve stížnosti uvádí, že měla být porušena její ústavně zaručená práva vyplývající z čl. 36 odst. 1 a 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

Ústavní soud se podanou stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.

Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). V projednávané věci je posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, dovolání, na jehož "vyčerpání" je nutno ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu trvat. Tento požadavek je přitom třeba chápat nejen formálně, ale i materiálně, a tak nemůže být splněn mimo jiné podáním evidentně vadného opravného prostředku. Pokud tedy dojde k odmítnutí dovolání pro vady, pak ústavní stížnost směřující proti dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu, a případně i jemu předcházejícímu rozhodnutí nalézacího soudu, musí být považována za nepřípustnou ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a naopak přípustná v takovém případě může být jen ústavní stížnost směřující proti onomu odmítavému rozhodnutí dovolacího soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2015,

sp. zn. I. ÚS 354/15

; všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu dostupná na http://nalus.usoud.cz).

V projednávaném případě dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání neobsahuje vymezení, v čem dovolatel spatřuje jeho přípustnost, ani způsobilé vymezení dovolacího důvodu. Ústavní soud si proto podání vyžádal a po jeho posouzení musel dovolacímu soudu přisvědčit, neboť shledal, že v dovolání není v tomto směru věcně vymezena žádná právní otázka, jejíž vyřešení by naplnilo některou z podmínek přípustnosti. Podání tak nevyvolává žádné pochybnosti o své nedostatečnosti z pohledu základních zákonných náležitostí dovolání. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že stížnost je nepřípustná (srov. obdobně např. usnesení

sp. zn. III. ÚS 3189/13

,

II. ÚS 2194/14

,

I. ÚS 1496/14

,

IV. ÚS 3347/2015

a další). Na tomto závěru nic nemění ani soubor příloh, který byl doručen soudu dne 30. 8. 2016. Argumentuje-li stěžovatelka v bodě 3.8 stížnosti tím, že z § 237 o. s. ř. nevyplývá, že by v dovolání měla povinnost vymezit jeho přípustnost, dodává k tomu Ústavní soud, že tato povinnost vyplývá z § 241a odst. 2 o. s. ř.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako návrh nepřípustný podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. srpna 2016

Jaromír Jirsa v. r.

soudce zpravodaj