Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding denial of paternity due to missed deadline. The Court rejects the claim as unfounded and not requiring review.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Špačka, zastoupeného JUDr. Zdeňkou Friedelovou, advokátkou se sídlem Místecká 329/258, Ostrava - Hrabová, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. prosince 2015 č. j. 14 Co 350/2015-50, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 10 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 23. 6. 2015 č. j. 0 Nc 3707/2015-33, jímž nebylo vyhověno návrhu stěžovatele na prominutí zmeškání lhůty pro popření otcovství k dceři.

Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplývá, že se stěžovatel návrhem na popření otcovství domáhal určení, že není otcem zletilé dcery a současně požádal o prominutí zmeškání popěrné lhůty. Otcovství k dceři stěžovatel uznal do protokolu u Okresního soudu ve Frýdku-Místku dne 6. 10. 1998. S dcerou neudržoval žádný kontakt a pouze hradil výživné. V roce 2014 z popudu dcery absolvoval anonymní test otcovství, který jeho otcovství prakticky vyloučil. Na základě dalších testů bylo zjištěno, že otcem je zcela jiný muž. Soudy jeho návrhu nevyhověly, neboť zájmy dcery na zachování stávajícího otcovství převažují nad zájmy stěžovatele na popření tohoto otcovství.

Stěžovatel s právními závěry soudů nesouhlasí, poukazuje na to, že primárním zájmem dcery je existence shody právního a biologického rodičovství. Je v jejím zájmu, aby poznala svůj biologický původ a byly harmonizovány její právní poměry s poměry sociálními a biologickými. Mezi dcerou a stěžovatelem nelze předpokládat žádné vazby, neboť se nevyvinuly ani v době, kdy předpokládal, že je biologickým otcem. Vedle zájmu zletilého dítěte je nezbytné stejně pečlivě vážit také zájmy dalších osob, neboť stěžovatel je otcem tří dětí. Skutečnost, že je zapsán jako matrikový otec, zásadně ovlivňuje jeho společenskou realitu a rodinný život.

Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele, obsah vyžádaného spisu, i ústavní stížností napadených rozhodnutí, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy České republiky). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.

Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných, v některých případech dokonce považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (např. ve věcech rozvodu manželství, srov. kupř.

sp. zn. II. ÚS 465/02

a

IV. ÚS 31/04

). Odůvodňuje to princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných aktů ústavního pořádku, který má ve statusových věcech přednost před ochranou základních práv. To také odráží skutečnost, že ve věcech upravených v druhé části platného občanského zákoníku (dříve v zákoně o rodině) není proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek (nejedná-li se o manželské majetkové právo). Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak velmi zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení, zda se nejedná o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces (srov. např.

IV. ÚS 2468/14

).

Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno adekvátní dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy se námitkami stěžovatele (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) řádně zabývaly a objasnily, na základě jakých důkazů a úvah - v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci - dospěly ke shora nastíněným závěrům. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu jsou záležitostí nezávislých soudů. Z uvedeného vyplývá, že ani v projednávané věci není Ústavní soud oprávněn přehodnocovat řádně odůvodněné závěry soudů, podle nichž nebyly splněny podmínky pro prominutí zmeškání lhůty pro popření otcovství podle ust. § 792 obč. zák.

Pro úplnost Ústavní soud dodává, že z připojeného soudního spisu zjistil, že rozsudkem Okresního soudu ze dne 9. 3. 2016 č. j. 0 Nc 3707/2015-64 byl návrh stěžovatele, aby bylo určeno, že není otcem, zamítnut. Důvod zamítnutí spočíval v podání návrhu po uplynutí popěrné lhůty a pravomocné rozhodnutí o zamítnutí návrhu na prominutí zmeškání této lhůty. Proti tomuto rozhodnutí stěžovatel však odvolání nepodal. O žalobě na popření otcovství tak již bylo pravomocně rozhodnuto, aniž využil všechny procesní prostředky k ochraně svého práva.

Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatele s právními závěry soudů, kdy se domáhá jejich přehodnocení Ústavním soudem způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru. Přijatým závěrům však nelze z ústavního hlediska nic vytknout, ani je nelze hodnotit jako extrémně rozporné s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z těchto zjištění nevyplývající.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. srpna 2016

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu