Constitutional Court dismisses appeal as interim procedural rulings lack finality for constitutional review.

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Ing. Karla Šrejbra, 2) Ing. Daniely Šrejbrové, obou zastoupených JUDr. Martinem Horčicem, advokátem, se sídlem Politických vězňů 27, Kolín IV, proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 9 To 108/2015 ze dne 18. února 2016 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Královéhradeckého kraje, odbor hospodářské kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování, sp. zn. KRPH-9610-91/TČ-2010-050080 ze dne 24. září 2012, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 18. 6. 2016 se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva.

2. Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze bylo podle § 149 odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."), ke stížnosti státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové zrušeno usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 6 T 12/2009-6089 ze dne 31. 8. 2015, jímž byla trestní věc stěžovatelů, stíhaných pro skutky právně kvalifikované jako pokračující zvlášť závažný zločin zneužití informací a postavení v obchodním styku podle § 255 odst. 2, odst. 4 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), a trestný čin porušování povinnosti v řízení o konkurzu podle § 126 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2007 (dále jen "tr. zákon"), podle § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř. vrácena státnímu zástupci k došetření, a Krajskému soudu v Hradci Králové bylo uloženo, aby o věci znovu jednal o rozhodl.

3. Stěžovatelé v ústavní stížnosti obsáhle rekapitulují průběh jejich trestního stíhání, původně zahájeného v r. 2004 a v r. 2007, upozorňují na nezákonnost a zmatečnost postupu policejního orgánu při vydání usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 24. 9. 2012 a situaci, kdy je na základě takového nezákonného rozhodnutí vedeno řízení, které se nyní nachází ve stádiu před soudem prvního stupně, označují za absurdní, porušující čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces a právo na obhajobu. Napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze pak bylo dle jejich názoru porušeno právo na spravedlivý proces, zásada materiální pravdy a ústavní požadavek předvídatelnosti soudních rozhodnutí, neboť jím vrchní soud rozhodl v rozporu se svými dříve ve věci vydanými rozhodnutími. Namítají, že řízení vykazuje zásadní důkazní deficit, který způsobuje, že o správnosti skutkových zjištění vyvstávají důvodné pochybnosti. Ty spatřují zejména ve vadách znaleckých posudků, jimiž se vrchní soud nezabýval. Pokud v napadeném usnesení konstatoval, že aktuální došetření nejsou důvodem pro vrácení věci do přípravného řízení, a že je může provést soud, stěžovatelé považují jeho závěr za překvapivý a za projev libovůle. I když jeho rozhodnutí nelze označit za konečné, stěžovatelé žádají o posouzení věci i za této situace, kdy celá trestní věc nebyla dosud pravomocně skončena. Poukazují na nepřiměřenou délku řízení, porušení pravidel "fair procesu", kdy je účelově pomíjeno provedení jimi navrhovaných důkazů, přičemž v tomto směru odkazují na judikaturu Ústavního soudu vztahující se k provádění důkazů a jejich hodnocení. Vyslovují přesvědčení, že způsob, jakým je jejich trestní řízení dosud vedeno, odporuje všem ústavním principům spravedlivého procesu.

4. Za situace, kdy ústavní stížnost brojí proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci, kterým bylo zrušeno rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové (jímž byla trestní věc stěžovatelů po předběžném projednání obžaloby vrácena státnímu zástupci k došetření) s pokynem, aby soud o věci znovu jednal a rozhodl, se Ústavní soud zabýval tím, zda jsou splněny podmínky projednání takové ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a to včetně podmínky dané jeho ustanovením § 75 odst. 1, vyžadující, aby před podáním ústavní stížnosti byly vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

5. Ústavní soud setrvale judikuje, že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu jsou vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem (srov. nález

sp. zn. III. ÚS 62/95

ze dne 30. 11. 1995, N 78/4 SbNU 243). Ústavní stížnost je tak vůči ostatním prostředkům sloužícím k ochraně práv ve vztahu subsidiarity. Tento princip vyplývá z čl. 4 Ústavy, podle kterého je ochrana základních práv a svobod úkolem soudní moci obecně, nikoli pouze úkolem Ústavního soudu. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani součástí soustavy ostatních orgánů veřejné moci, a proto do činnosti orgánů veřejné moci zasahuje toliko v případě, kdy náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná (srov. např. usnesení

sp. zn. IV. ÚS 372/04

ze dne 26. 11. 2004,

sp. zn. II. ÚS 287/14

ze dne 30. 1. 2014, dostupná stejně jako další níže citovaná rozhodnutí na http://nalus.usoud.cz).

6. Ústavní soud proto až na výjimky, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem (např. ve vazebních věcech), do neskončených řízení nevstupuje a jako nepřípustné odmítá ústavní stížnosti mířící proti kasačním rozhodnutím soudů vyšších instancí, kterými nebyla věc skončena, nýbrž pouze vrácena soudu nižší instance či jinému orgánu k dalšímu řízení (srov. nález

sp. zn. IV. ÚS 290/03

ze dne 4. 3. 2004, N 34/32 SbNU 321, usnesení

sp. zn. IV. ÚS 125/06

ze dne 30. 3. 2006, U 4/40 SbNU 781, usnesení III. ÚS 256/11 ze dne 16. 2. 2011 a další). Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se přitom dle ustálené judikatury Ústavního soudu uplatní i tehdy, jestliže je orgán, který má ve věci opětovně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí, neboť okolnost, že nižší soud je vázán právním názorem kasačního soudu, nezakládá ani "uzavřenost" předmětem identifikovaného stádia řízení ani se tím neklade překážka k ústavně právní oponentuře proti "skutečně" konečnému rozhodnutí o věci (srov. usnesení

sp. zn. III. ÚS 256/11

ze dne 16. 2. 2011).

7. Nyní projednávanou ústavní stížností stěžovatelé brojí proti usnesení Vrchního soudu v Praze, kterým bylo rozhodnuto o stížnosti státního zástupce proti rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové, jímž byla trestní věc stěžovatelů již poněkolikáté vrácena státnímu zástupci k došetření. Vrchní soud posoudil stížnost státního zástupce jako důvodnou, neboť dospěl k závěru, že o opětovném vrácení věci k došetření bylo rozhodnuto v rozporu se zákonem, když základní skutkové okolnosti byly v přípravném trestním řízení v potřebném rozsahu náležitě objasněny, přičemž všechny skutkové a právní otázky musí řešit již soud v hlavním líčení, v rámci dokazování, a případné dílčí potřebné doplnění dokazování rozhodně nebude neúměrné a významně zatěžující.

8. Vzhledem k tomu, že trestní věc stěžovatelů byla vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, nejde o konečné rozhodnutí ve věci samé, ale o procesní rozhodnutí, jímž se navrací kauza do soudního rozhodovacího procesu, ve kterém mohou stěžovatelé uplatňovat všechna svá práva. Již proto nelze považovat napadené usnesení vrchního soudu i jemu předcházející rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení za rozhodnutí dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jež by byla způsobilá sama o sobě zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatelů, a jako nezpůsobilý předmět ústavně právního přezkumu zakládá nepřípustnost ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (srov. nález

sp. zn. IV. ÚS 290/03

, zmíněný v odst. 6, usnesení

sp. zn. IV. ÚS 3589/14

ze dne 21. 1. 2015,

sp. zn. I. ÚS 3477/13

ze dne 9. 12. 2013,

sp. zn. I. ÚS 1538/11

ze dne 11. 7. 2011,

sp. zn. II. ÚS 1210/11

ze dne 4. 5. 2011 a další). Výjimečně judikovaná přípustnost ústavní stížnosti i proti kasačnímu rozhodnutí soudu vyššího stupně v civilních věcech se pro skutkovou odlišnost uplatnit nemůže.

9. Co se týče stěžovateli uváděné judikatury Ústavního soudu, jejím základem byly ústavní stížnosti podané až po úplném ukončení řízení. Nešlo tedy o posuzování rozhodnutí soudů vydaných po předběžném projednání obžaloby dle § 188 tr. ř.

10. Lze uzavřít, že úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná ať již tvrzená či skutečná pochybení orgánů činných v trestním řízení v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán, z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní. Každý jiný postup by nepřípustně rozšiřoval kompetence Ústavního soudu a ve svém důsledku z něj činil další soudní instanci, mimořádnou též tím, že by byla způsobilá zasáhnout do řízení, jež dosud probíhá [srov. usnesení

sp. zn. IV. ÚS 125/06

ze dne 30. 3. 2006 (U 4/40 SbNU 781].

11. Pokud stěžovatelé vedle kasace napadených usnesení navrhují, aby Ústavní soud zastavil jejich trestní stíhání, tento jejich požadavek je rovněž nutno odmítnout, neboť k vydání takového rozhodnutí není Ústavní soud příslušný (srov. čl. 83 a násl. Ústavy, § 82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.

12. Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se Ústavní soud zabýval meritem věci, byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. d), písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. srpna 2016

Jiří Zemánek, v. r.

soudce zpravodaj