Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding civil court costs allocation as clearly unfounded.
Tschechien (CZ)
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by Věra Vlasáková against civil court rulings on litigation costs. The applicant argued that lower courts failed to consider her specific circumstances and the plaintiff's conduct when awarding costs, citing Article 36 of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms. The Court rejected these claims, noting that the lower courts properly applied the law and that the complaint merely repeated arguments already addressed without any constitutional dimension.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 34 of the Act on the Constitutional Court; § 43 para. 2 lit. a) of the Act on the Constitutional Court: The Constitutional Court may reject a constitutional complaint as clearly unfounded if it lacks any constitutional dimension and merely repeats arguments already addressed by lower courts in a constitutionally compliant manner.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertZitierte Rechtsprechung
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Věry Vlasákové, zastoupené Mgr. Petrem Cilínkem, advokátem se sídlem Štěpánská 49, 110 00 Praha, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 64 Co 3/2016-568 ze dne 5. 5. 2016 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 26 C 70/2010-530 ze dne 12. 11. 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 10 rozhodl o nákladech řízení, o nichž nebylo rozhodnuto v meritorním rozhodnutí soudu ze dne 9. 12. 2014, č. j. 26C 70/2010-464, kterým bylo rozhodnuto o právu žalobce na výživné. Co do nákladů řízení soud prvního stupně uložil žalobci povinnost zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení částku ve výši 4 400 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a dále povinnost zaplatit druhému žalovanému na náhradě nákladů řízení částku ve výši 4 961 Kč též do tří dnů od právní moci rozsudku. K odvolání žalobce, stěžovatelky a druhého žalovaného Městský soud v Praze v záhlaví citovaným usnesením změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že náhradu nákladů stěžovatelce ani druhému žalovanému nepřiznal.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Stěžovatelka namítla, že soudy nedostatečně odůvodnily svá rozhodnutí, přistoupily k aplikaci ustanovení § 150 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř."), aniž přihlédly k její situaci a možnostem a poměrům žalobce. Stěžovatelka zdůraznila, že jí měla být přiznána náhrada nákladů řízení v celé výši. Tyto své námitky stěžovatelka v ústavní stížnosti blíže rozvedla.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu
sp. zn. IV. ÚS 2519/07
ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Ústavní soud je nucen konstatovat, že ústavní stížnost postrádá jakýkoli ústavní rozměr, je v zásadě toliko opakováním argumentů, které již stěžovatelka uplatnila v řízení před obecnými soudy a s nimiž se tyto soudy již podrobně a ústavně konformním způsobem vypořádaly, očekávajíc, že i Ústavní soud je v celé šíři podrobí dalšímu instančnímu přezkumu, což, jak plyne z výše nastíněného postavení Ústavního soudu, není možné. Z rozhodnutí soudů je přitom zřejmé, že znaly zákonná východiska pro posouzení otázky nákladů řízení, jakož i související judikaturu Ústavního soudu, a patřičně se jimi řídily. Zejména odvolací soud přesvědčivým způsobem vyložil, proč tvrzením žalovaných, tedy i stěžovatelky, nemohl dát za pravdu (neměla dle odvolacího soudu oporu ve spisovém materiálu, resp. provedených důkazech - tvrzení, které ani stěžovatelka v ústavní stížnosti nezpochybnila), a proč v tomto ohledu nevyhodnotil údajné nemorální chování žalobce k jeho tíži. Odůvodnění soudů tedy přinejmenším v ústavní rovině nevykazují vady, pro které by bylo třeba přistoupit ke kasaci jejich rozhodnutí.
Za daných okolností tudíž Ústavní soud přikročil k odmítnutí ústavní stížnosti dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrhu zjevně neopodstatněného.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 17. srpna 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu