Constitutional complaint dismissed as inadmissible due to ineffective exhaustion of appeal remedies and procedural delay.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court of the Czech Republic rejected the constitutional complaint filed by a prisoner against his criminal conviction and appeal dismissal. The petitioner argued that the Supreme Court's rejection of his late appeal was formalistic and that he had not effectively exhausted all legal remedies. The court ruled that the complaint was inadmissible because the petitioner failed to effectively utilize available appeal mechanisms and that the Supreme Court's decision on the late appeal was constitutionally sound.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu: A constitutional complaint is inadmissible if the applicant has not effectively exhausted all procedural remedies provided by law, and the court may reject a complaint as obviously unfounded if the applicant fails to challenge the procedural correctness of the final decision.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Kateřiny Šimáčkové a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti R. G., Vazební věznice P. O. BOX 5, Praha 4 - Pankrác, zastoupeného Mgr. Janem Vargou, advokátem se sídlem Fügnerovo náměstí 1808/3, Praha, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2015 sp. zn. 1 T 1/2010, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 7. 2015 sp. zn. 9 To 57/2015 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2016 sp. zn. 8 Tdo 404/2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Ústavnímu soudu byl dne 26. 7. 2016 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10.04.2015, sp.zn. 1 T 1/2010, bylo rozhodnuto tak, že stěžovatel je vinen z pokusu zločinu podvodu dle § 21 odst. 1, § 200 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku a odsouzen podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 7 let a 6 měsíců.
Proti shora uvedenému rozsudku podal stěžovatel včasné odvolání, které však bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 9 To 57/2015, zamítnuto.
Proti výše uvedeným rozhodnutím podal stěžovatel dovolání, které bylo ústavní stížností napadeným usnesením odmítnuto pro opožděnost.
Z podání stěžovatele je zřejmé, že tento si je vědom toho, že jeho dovolání bylo podáno opožděně, nicméně se tak stalo vinou právní zástupkyně a nikoliv jeho. Z toho důvodu považuje promeškání lhůty k podání dovolání za pouhý formalismus.
V dalším stěžovatel brojil proti postupu obecných soudů v jeho trestní věci.
III. Ústavní stížnost je dílem zjevně neopodstatněná a dílem nepřípustná.
Ústavní soud se nejprve zabýval ústavností napadeného usnesení Nejvyššího soudu, z něhož zcela jasně vyplývá, z jakého důvodu považuje podané dovolání za opožděné. Tyto závěry stěžovatel ostatně ani nerozporuje a v ústavní stížnosti se zaměřuje především na trestněprávní argumentaci. Za tohoto stavu věci však nelze Nejvyššímu soudu ničeho vytknout, natož jeho rozhodnutí zrušit. Ve své podstatě neměl Nejvyšší soud jinou možnost, než opožděně podané dovolání odmítnout. V opačném případě by vytvářel nerovnost oproti jiným dovolatelům, kteří svůj návrh podali včas. Z toho důvodu Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. 8 Tdo 404/2016, podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Jiná situace nastává ve vztahu k napadenému rozhodnutí městského resp. vrchního soudu. Z ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že před podání ústavní stížnosti je třeba vyčerpat všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje - s výjimkou návrhu na obnovu řízení a mimořádného opravného prostředku, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 75 odst. 1, věta za středníkem, § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Přitom vyčerpání těchto opravných prostředků musí být učiněno efektivním způsobem, tedy nikoli pouze formálně, jak se tomu stalo v předmětném případě. Podle náhledu Ústavního soudu tak nebyla naplněna zásada subsidiarity ústavní stížnosti, neboť stěžovatel efektivně nevyčerpal jeden z přípustných opravných prostředků a z toho důvodu předmětný návrh ve vztahu k rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2015, sp. zn. 1 T 1/2010, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 9 To 57/2015, odmítl v souladu s ustanovením § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro nepřípustnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 9. srpna 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu