Constitutional Court dismissed constitutional complaint regarding unfair trial and lack of public hearing in preliminary injunction appeal. Stayer claimed rights violated by appellate court's decision without notifying opponent of appeal.

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Radka Starého, zastoupeného Mgr. Tomášem Bejčkem, advokátem, se sídlem Bubenská 1477/1, 170 00 Praha 7, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. října 2015, č. j. 5 Co 93/2015-36, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. 1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), přičemž v jeho rámci došlo k porušení zásady rovnosti účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny), a rovněž bylo zasaženo do práva na veřejné projednání věci v přítomnosti účastníků ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny. Dále bylo porušeno právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny) a právo na pokojné užívání majetku (čl. 11 odst. 1 Listiny).

2. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 23. října 2015, č. j. 5 Co 93/2015-36, změnil předchozí vyhovující rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že návrh navrhovatele (stěžovatele) na nařízení předběžného opatření spočívajícího v uložení povinnosti odpůrci (WALPESA, s. r. o.) zdržet se užívání označení (MediCall VPN, Medipool, MediCall, MediCall Pacient, MediCall SMS, MediCall Pacient SMS, ProfiPool a FlexiPool) graficky vyobrazených ve výroku, jejichž je navrhovatel spoluautorem, zamítl. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a před odvolacím soudem. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že navrhovatelem popisované jednání je jednáním porušujícím práva autora k autorskému dílu. Ve vztahu k označení MediCall, MediCall Pacient, MediCall SMS, MediCall Pacient SMS, ProfiPool a FlexiPool uvedl, že samotný navrhovatel netvrdil, že by odpůrce tato označení užíval. V této souvislosti konstatoval, že samotná hrozba možného užití těchto děl není tím, co osvědčuje potřebu úpravy vztahů mezi účastníky ve smyslu § 75c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Ve vztahu k označení MediCall VPN a MediPool odvolací soud uvedl, že jsou odpůrcem užívána minimálně od 1. června 2014, tedy po dobu více než 1 roku před datem podání návrhu. V tomto směru uzavřel, že pokud k tvrzenému zásahu do práv spoluautora dochází po takovou delší dobu, nelze mít za splněnou naléhavost potřeby úpravy vztahů mezi účastníky ve smyslu § 75c o. s. ř.

II. 3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Odvolacímu soudu v prvé řadě vytýká, že k odvolání odpůrce změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž by stěžovateli toto odvolání doručil. Ačkoliv stěžovatel připouští, že řízení o nařízení předběžného opatření není řízením ve věci samé, základní rysy s ním má společné. Podle stěžovatele měl soud povinnost doručit mu odvolání protistrany, aby na ně mohl reagovat. V této souvislosti vyslovuje přesvědčení, že podmínky vhodnosti a účelnosti vyplývající z § 210 odst. 1 o. s. ř. byly splněny. Podle stěžovatele nemůže soud postupovat libovolně, ale musí tyto okolnosti pečlivě zvažovat. Stěžovateli tak byla postupem odvolacího soudu odepřena možnost vyjádřit se k důkazům předkládaným odvolatelem, což má rovněž za následek porušení ústavně zaručeného práva ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny. Stěžovatel poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 19. ledna 2010

sp. zn. Pl. ÚS 16/09

(N 8/56 SbNU 69), z něhož vyplývá, že vydání předběžného opatření odvolacím soudem k odvolání žalobce bez toho, aby se žalovaný měl možnost k tomuto návrhu vyjádřit, je nepřípustné. Stěžovatel dále namítá porušení práva na zákonného soudce, které spatřuje v tom, že předseda senátu odvolacího soudu JUDr. Roman Horáček, Ph. D., který rozhodnutí podepisoval, v době podání návrhu předsedou senátu nebyl, ale byl pouze jeho členem. Podle názoru stěžovatele je pro určení soudce rozhodující stav v době podání návrhu. Stěžovatel konečně namítá porušení práva na pokojené užívání majetku. Vyslovuje přesvědčení, že předběžné opatření je možné vydat i v situaci, kdy k jednání ještě nedochází, ale toto nebezpečí hrozí. Nesouhlasí ani s názorem odvolacího soudu ohledně absence naléhavosti potřeby úpravy zatímních poměrů.

III. 4. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Ústavní soud úvodem připomíná, že jde-li o předběžná opatření, jejich přezkum zcela nevylučuje, byť mají prozatímní povahu a není jimi prejudikován konečný výsledek sporu z hlediska hmotného práva, když za určitých okolností mohou zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení. V rámci naznačeného přezkumu nicméně Ústavní soud zásadně neposuzuje splnění podmínek pro (ne)nařízení předběžného opatření, neboť to se jeho přezkumné pravomoci vymyká, ale přezkoumává pouze to, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření obstojí v testu ústavnosti, navíc limitovaného tím, že podstatná část záruk spravedlivého procesu se vztahuje na soudní řízení jako celek. Ústavní soud tak toliko zkoumá, zda rozhodnutí má zákonný podklad [čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 2 Listiny], zda bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a zda není projevem svévole (čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny) [viz např. nález ze dne 10. listopadu 1999

sp. zn. II. ÚS 221/98

(N 158/16 SbNU 171)]. Je třeba současně zdůraznit, že předběžná opatření zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť se jedná o rozhodnutí, kterým není prejudikován konečný výsledek sporu z hlediska hmotného práva, ale jde o opatření, jehož trvání je omezeno.

6. Ústavní soud v této souvislosti rovněž připomíná, že soudy se při rozhodování o návrzích na nařízení předběžných opatření - s ohledem na limitní lhůty pro rozhodnutí - nemohou vypořádat se všemi skutkovými tvrzeními účastníků ve stejném rozsahu a stejně důsledně, jako při rozhodování ve věci samé. Při rozhodování o návrhu na nařízení předběžného opatření, kdy soud může rozhodnout bez jednání, provedeného dokazování i slyšení účastníků (§ 75c odst. 3 o. s. ř.), se tedy zaměřuje na to, zda jsou splněny předpoklady pro nařízení předběžného opatření, a zda situace vyžaduje okamžité předběžné řešení, nikoliv na meritum věci, která je předmětem řízení.

7. V dané věci stěžovatel mj. namítá, že mu nebylo doručeno odvolání protistrany, z čehož vyvozuje porušení práva na spravedlivý proces. Ústavní soud tuto námitku nesdílí. Je zřejmé, že řízení o předběžných opatřeních, jak již bylo naznačeno výše, z pohledu procesních záruk poskytovaných účastníkům řízení nedosahuje kvalit řízení ve věci samé. Je to zejména z toho důvodu, že se má jednat o prozatímní, dočasné uspořádání vzájemných vztahů. Z tohoto důvodu se ani nároky aplikované v řízeních týkajících se věci samé na řízení o předběžných opatřeních zcela neuplatní. K tomu je možno poznamenat, že soud pravidelně rozhoduje o návrhu na nařízení předběžného opatření bez toho, že by dal prostor účastníkům odlišným od navrhovatele, jedinými podklady pro jeho rozhodnutí jsou návrh a listiny k návrhu předložené. Tuto charakteristiku lze vztáhnout i na situaci opačnou, kdy se v prvním stupni neúspěšný účastník brání proti pro něj nepříznivému rozhodnutí opravným prostředkem. V rámci rozhodování o předběžném opatření se jedná toliko o posouzení podmínek nutných pro jeho nařízení. Z charakteru předběžného opatření rovněž vyplývá, že i o odvolání je třeba rozhodnout co nejdříve, tedy nečekat, až se vyjádří ostatní účastníci a jsou provedeny s tím související administrativní kroky.

8. Z výše uvedeného lze dospět k závěru, že pokud se o předběžném opatření rozhoduje u soudu prvního stupně, aniž by o něm byla protistrana informována, není důvod postupovat v odvolacím řízení jinak. Pokud totiž i pro odvolací řízení platí limitované lhůty pro vydání rozhodnutí, nevzniká ani časový prostor pro případné zasílání odvolání protistraně. Stávající situace je přitom odlišná od stěžovatelem uváděných závěrů vyplývajících z výše citovaného nálezu Ústavního soudu

sp. zn. Pl. ÚS 16/09

. V uvedeném nálezu se jednalo o situaci, kdy protistrana vůbec (tzn. ani v řízení před soudem prvního stupně, ani v odvolacím řízení) nedostala prostor se k návrhu vyjádřit (bylo tedy rozhodnuto zcela bez její účasti, což považoval Ústavní soud za rozporné s principem rovnosti účastníků). V nyní projednávané věci však řízení inicioval sám stěžovatel a uvedl v něm argumenty, pro které mělo být předběžné opatření nařízeno. Přestože nemohl reagovat na odvolání protistrany, jeho tvrzení byla obsažena již v samotném návrhu, což lze s ohledem na charakter řízení o předběžném opatření akceptovat. Jak totiž bylo řečeno v citovaném nálezu, ze zásady rovnosti účastníků řízení nelze vyvozovat abstraktní postulát, že všichni účastníci řízení musí v každém okamžiku řízení současně disponovat určitým procesním prostředkem. V této souvislosti je třeba si nadto uvědomit, že odvolací soud nesmí, v případech, kdy je podáno odvolání proti meritornímu rozhodnutí o návrhu na předběžné opatření (tedy je-li návrh zamítnut nebo je-li předběžné opatření nařízeno), přihlížet k jiným skutečnostem a důkazům, než k těm, k nimž přihlížel soud prvního stupně (srov. § 75c odst. 4 o. s. ř.).

9. Ústavní soud rovněž nesdílí námitku stěžovatele, že bylo porušeno právo na zákonného soudce. V pouhé skutečnosti, že v průběhu řízení došlo ke změně v předsednictví senátu, ovšem za situace, kdy obsazení senátu zůstalo po celou dobu řízení stejné, nelze spatřovat porušení práva na zákonného soudce. Čl. 38 odst. 1 Listiny nelze vykládat takto široce. Navíc, jak se podává z databáze Ministerstva spravedlnosti dostupné na http://infosoud.justice.cz/, bylo řízení u Vrchního soudu v Praze zahájeno dne 8. října 2015, tj. v době, kdy již byl i podle v té době platného rozvrhu práce předsedou senátu právě JUDr. Roman Horáček, Ph. D.

10. Ve zbytku je ústavní stížnost pouhou polemikou s právními závěry obecných soudů, jejichž přezkum Ústavnímu soudu v zásadě nenáleží. Posuzování podmínek pro vydání či nevydání předběžného opatření je věcí obecných soudů a při tomto rozhodování musí soud zvažovat i zájmy protistrany; ochrana musí být poskytnuta jak tomu, kdo o vydání předběžného opatření žádá, tak v rámci ústavních pravidel i tomu, vůči němuž má takové opatření směřovat. Ústavní soud neshledal, že by v dané věci postupoval odvolací soud svévolně či nepředvídatelně a v tomto směru nelze uvažovat o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.

11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem zaručených práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í: Proti usnesení Ústavního soudu n e n í odvolání přípustné.

V Brně dne 2. srpna 2016

Vojtěch Šimíček, v. r

předseda senátu