Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding unfair process in debt restructuring payment terms.

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: C. D., zastoupený JUDr. Simonou Corradiniovou, advokátkou se sídlem Huťská 1383, Kladno, proti výroku č. I usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 12. 2015, č. j. 30 Co 511/2015-206, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Dne 6. 6. 2016 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se jí domáhá zrušení výroku I. v záhlaví citovaného usnesení Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud"), kterým byl změněn rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 21. 9. 2015, č. j. 116 C 81/2014-186. Stěžovatel tvrdí, že napadeným usnesením bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z obsahu ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí obecných soudů se podává, že stěžovatel v roce 2008 uzavřel smlouvu o překlenovacím úvěru a úvěru ze stavebního spoření na částku 995.000 Kč, kterou řádně splácel přibližně až do roku 2012, když ovšem v roce 2010 u něj byla diagnostikována rakovina tlustého střeva a byl mu přiznán invalidní důchod pro invaliditu třetího stupně a následně od roku 2014 se stal poživatelem starobního důchodu ve výši 3.166 Kč měsíčně. Za těchto okolností úvěrující společnost Wüstenrot - stavební spořitelna, a. s. (dále též "žalobkyně") odstoupila od úvěrové smlouvy a stěžovateli tak vznikla povinnost zaplatit částku 995.000 Kč s příslušenstvím. Následně k návrhu žalobkyně uložil Okresní soud v Kladně v předchozím odstavci citovaným rozsudkem stěžovateli povinnost zaplatit žalobkyni částku 997.000 Kč s příslušenstvím, to vše ve splátkách po 3.000 Kč měsíčně, splatných vždy do každého 15. dne v měsíci pod ztrátou výhody splátek (výrok I). Co do částky 36.931 Kč a úroků ve výši 25 Kč žalobu zamítl (výrok II). Dále rozhodl [s odkazem na okolnosti zvláštního zřetele hodné ve smyslu § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále též "o. s. ř.")], že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III) a České republice - Okresnímu soudu v Kladně náhradu nákladů řízení (tlumočné) nepřiznal (výrok IV).

3. K odvolání žalobkyně změnil krajský soud v záhlaví citovaným usnesením prvostupňový rozsudek v části vyhovujícího výroku I vztahující se ke lhůtě k plnění tak, že stěžovatel je povinen zaplatit částku 997.000 Kč s příslušenstvím ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci tohoto usnesení. Ve výroku III. o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Důvodem odlišného závěru odvolacího soudu byla skutečnost, že se při přezkumu napadené části výroku I o lhůtě k plnění neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v daném případě jsou dány podmínky pro to, aby stěžovatel byl oprávněn platit částku přiznanou žalobkyni ve splátkách 3.000 Kč měsíčně. I když je na jedné straně nepochybné, že současné osobní poměry stěžovatele (zejména s přihlédnutím k jeho zdravotnímu stavu) i jeho majetkové poměry by odůvodňovaly plnění ve splátkách, s ohledem na výši dlužné částky a také délky prodlení s jejím placením by takový postup (zejména při splátkách ve výši 3.000 Kč měsíčně) představoval podle krajského soudu neúměrné zvýhodnění dlužníka na úkor věřitele. Ostatně i podle dřívější judikatury nelze vždy nadřadit osobní majetkové poměry dlužníka nad zájmy věřitele. Pokud žalobkyně odvoláním napadla i výrok o nákladech řízení, zde se krajský soud s aplikací moderačního práva ve smyslu § 150 o. s. ř. (zejména vzhledem ke zdravotnímu stavu stěžovatele) s okresním soudem ztotožnil.

4. S uvedeným závěrem krajského soudu stěžovatel nesouhlasí. V ústavní stížnosti podrobně líčí svoji těžkou životní situaci a zdůrazňuje, že rozhodnutí krajského soudu je nespravedlivé, nepřihlíží k principům poctivosti, natož aby zohledňovalo ústavněprávní dimenzi. Naopak rozhodnutí okresního soudu považuje za správné, neboť zde soud nalezl rovnováhu mezi povinností stěžovatele hradit dluhy a zachováním jeho důstojné existence; ve srovnání s tím ale, jak stěžovatel doslova uvádí, krajský soud z něj udělal bezdomovce.

5. Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí je již vykonatelné a dále vzhledem k tomu, že je podle stěžovatele protiústavní, stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud s odkazem na § 79 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí (respektive napadené části výroku I).

6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele. Takové zásahy či pochybení nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

7. V kontextu shora uvedeného, a zejména stěžovatelovy argumentace, Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem není sjednocovat výklad a aplikaci podústavního práva, v tomto případě § 160 o. s. ř. Pokud tedy krajský soud zaujal stanovisko podporované literaturou i judikaturou [srov. k tomu např. Lavický, Petr a kol. Civilní proces. Řízení sporné: občanský soudní řád (§ 1 až 250l), zákon o rozhodování některých kompetenčních sporů. Praha: Wolters Kluwer, 2016, s. 783-784 a judikatura tam citovaná], že beneficium splátek by stěžovatele příliš zvýhodňovalo oproti věřiteli, pak je třeba pohled soudu respektovat, ledaže by bylo lze toto stanovisko zpochybnit do té míry, že by se stalo z ústavního hlediska neudržitelným. To se však stěžovateli podle přesvědčení Ústavního soudu nepodařilo a ani Ústavní soud sám žádnou takovou indicii nenalezl.

8. Pokud ostatně stěžovatel tvrdí, že z něj krajský soud "udělal bezdomovce", protože uvedenou částku nebude moci najednou zaplatit a o nemovitost přijde, pak při celostním hodnocení této námitky Ústavní soud nemohl přehlédnout, že i sám okresní soud konstatuje, že stěžovatelovo vlastnické právo k nemovitosti, k níž se úvěr stěžovatele váže a v níž stěžovatel podle svého tvrzení bydlí, je již omezeno dražební vyhláškou a několika exekučními příkazy bez ohledu na tento spor se žalobkyní. Pohledávka stavební spořitelny, o níž bylo v řízení rozhodováno, tak patrně není jedinou, která stěžovatele v tomto ohledu ohrožuje. K této otázce se však stěžovatel v ústavní stížnosti vůbec nevyjadřuje, natož aby kupř. předestřel, jaký je charakter a vzájemný vztah těchto dalších závazků (je-li nějaký) a aby vysvětlil, zda jeho výhled, vymezený právě splátkami 3.000 Kč měsíčně, počítá i s těmito omezeními. Stěžovatel měl ostatně možnost před soudem prvního stupně konkretizovat také své tvrzení, že s ním stavební spořitelna odmítala o eventuální změně úvěrů jednat. K jednání před soudem se však bez omluvy nedostavil a navrhoval-li v této souvislosti výslech svědkyně, pak kontaktní údaje na její osobu soudu nesdělil. Konečně, z povahy věci je zřejmé, že při splátce 3.000 Kč měsíčně (za kterou se stěžovatel zasazuje) by se sice ročně dluh snížil o 36.000 Kč, ale na stanovených úrocích by vzrostl o takovou částku, která by znamenala, že dluh jako celek - nezměnila-li by se některá z proměnných - by byl ve svém důsledku velmi obtížně splatitelný.

9. Proto Ústavní soud, po bedlivém zvážení právě projednávaného případu - byť si je vědom toho, že se stěžovatel i přes vážný zdravotní stav pokoušel a pokouší úvěr splácet - zhodnotil, že ústavní stížností napadené rozhodnutí a ani řízení, z něhož toto rozhodnutí vzešlo, nevykazuje diskrepance ústavněprávního charakteru. Jen ty by přitom Ústavnímu soudu umožňovaly - jak bylo naznačeno shora - aby Ústavní soud do věci zasáhl a ústavní stížností napadené usnesení (resp. jeho část) zrušil. Ústavní soud má proto s ohledem na aspekty vylíčené výše konstatuje, že napadeným rozhodnutím nebyla porušena základní práva stěžovatele. Z těchto důvodů bylo podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.

10. Za této situace Ústavní soud již samostatně nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (§ 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu), jelikož by to bylo zjevně neúčelné.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. srpna 2016

Vojtěch Šimíček v. r.

předseda senátu