Constitutional Court dismisses appeal as manifestly unfounded due to lack of new evidence and minor procedural error.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele P. K., t. č. Věznice Opava, zastoupeného JUDr. Evou Váňovou, advokátkou, sídlem Šlikova 874/20, Prostějov, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. února 2016 sp. zn. 4 To 50/2016 a usnesení Okresního soudu v Prostějově ze dne 14. ledna 2016 č. j. 1 T 157/2011-765, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Prostějově, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství v Prostějově, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž byla dle jeho tvrzení porušena jeho ústavní práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 1 T 157/2011 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle ustanovení § 199 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), zvlášť závažného zločinu loupeže podle ustanovení § 173 odst. 1 trestního zákoníku, přečinu porušování domovní svobody podle ustanovení § 178 odst. 1 a 2 trestního zákoníku a přečinu nebezpečného vyhrožování podle ustanovení § 353 odst. 1 trestního zákoníku. Uvedeného činu loupeže se měl stěžovatel dopustit, stručně řečeno, tak, že neoprávněně vnikl do domu své přítelkyně, tuto fyzicky napadl a násilím jí vzal mobilní telefon, kterým se pokoušela přivolat si pomoc, a tento jí odcizil, čímž jí způsobil škodu ve výši 3 000 Kč. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let. Následně podal stěžovatel návrh na povolení obnovy řízení, který se opíral zejména o skutečnost, že poškozená po stěhování našla mezi svými věcmi mobilní telefon, o němž se domnívala, že jde o telefon, který měl stěžovatel odcizit. Tento návrh napadeným usnesením okresní soud zamítl, protože se neztotožnil se stěžovatelovým názorem, že nálezem telefonu se stává původní výpověď poškozené, jakožto jediný přímý důkaz, nevěrohodnou. Takovýto nový důkaz tak nemůže vést k novému rozhodnutí o stěžovatelově vině. Navíc torzo nalezeného telefonu nenese žádné znaky, podle kterých by ho bylo možné ztotožnit s telefonem odcizeným. Není tedy možno učinit závěr, že se popsaný skutek udál jinak. Věrohodnost poškozené pak dle okresního soudu byla dostatečně zkoumána v původním řízení. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, kterou napadeným usnesením zamítl Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud"). Ten se ztotožnil se závěry soudu okresního a zdůraznil, že ani případné nalezení údajně odcizeného telefonu nezpochybňuje výpověď poškozené o jeho odcizení pomocí násilí.

II. Argumentace stěžovatele

3. Dle stěžovatele rozhodující soudy pochybily, když nevzaly dostatečně v potaz změnu skutkových okolností. Stěžovatel byl v původním řízení usvědčen výlučně na základě tvrzení poškozené. Otázka její věrohodnosti je tak dle stěžovatele tou nejpodstatnější otázkou v celém řízení. Soudy jí pak neřešily v souladu s judikaturou Ústavního soudu. Poškozená v původním řízení uvedla, že jí stěžovatel odcizil mobilní telefon, avšak následně jej po stěhování našla mezi svými věcmi. Tím je dle stěžovatele natolik zpochybněna věrohodnost původní výpovědi poškozené v takové intenzitě, že došlo k naplnění podmínek pro povolení obnovy řízení ve vztahu k zvlášť závažnému zločinu loupeže. Stěžovatel rovněž nesouhlasí se závěrem soudů, že nalezený telefon nemusí být totožný s telefonem odcizeným. Poškozená totiž opakovaně uvedla, že jde o její původní telefon a žádná zjištěná skutečnost tento závěr nezpochybňuje. Z uvedených důvodů tak stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.

III. Procesní předpoklady projednání návrhu

4. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Byl přitom veden následujícími úvahami.

6. Stěžovatel v ústavní stížnosti pouze opakuje námitky uplatněné v řízení před obecnými soudy a nijak nezohledňuje, jakým způsobem se s těmito námitkami soudy vypořádaly. Soudy se dostatečně podrobně nově předloženými důkazy zabývaly a následně ústavně konformním způsobem popsaly, z jakého důvodu nemá případný nález údajně odcizeného telefonu žádný vliv na stěžovatelovo odsouzení, když samotná věrohodnost poškozené nebyla tímto důkazem zpochybněna, neboť se sama poškozená s nálezem přihlásila a své původní nařčení nijak v nové výpovědi nezpochybnila. Závěr, že uvedený důkaz nemá bez dalšího žádný vliv na otázku stěžovatelovy viny a správnosti uloženého trestu, neboť tímto důkazem nebylo vyvráceno, že stěžovatel poškozené telefon v klíčovém okamžiku násilím vzal, aby si nemohla přivolat pomoc, považuje Ústavní soud za ústavně konformní. Ke spáchání trestného činu loupeže totiž není nutné obohacení pachatele, resp. ponechání si odcizené věci.

7. Za formální pochybení v postupu obecných soudů považuje Ústavní soud to, že se v souladu s ustanovením § 278 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, nevypořádaly s otázkou dopadu tohoto důkazu na výrok o povinnosti nahradit poškozené škodu. Stěžovatel byl odsouzen k náhradě škody ve výši 4 800 Kč, kterou lze ve světle ustálené judikatury Ústavního soudu označit za bagatelní. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi (např. rozhodnutí ve věcech

sp. zn. IV. ÚS 695/01

,

IV. ÚS 248/01

,

IV. ÚS 8/01

,

III. ÚS 405/04

,

III. ÚS 602/05

,

III. ÚS 748/07

,

I. ÚS 988/12

a další, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz) dal najevo, že v takových případech - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí (viz sub 10), za něž však napadené rozhodnutí považovat nelze, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Proto nemůže být takové pochybení důvodem pro zásah Ústavního soudu a (nehospodárné) opakování trestního řízení. Lze tedy uzavřít, že soudy v napadeném řízení neporušily stěžovatelova ústavní práva. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. srpna 2016

Josef Fiala v. r.

předseda senátu