Constitutional Court dismisses constitutional complaint as manifestly unfounded regarding unfair trial rights in criminal proceedings.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Markéty Novákové, zastoupené JUDr. Josefem Klofáčem, advokátem, sídlem Sokolská 270, Česká Lípa, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. prosince 2015 sp. zn. 2 To 115/2015 a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky Liberec ze dne 22. září 2015 č. j. 57 T 19/2014-838, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Dne 26. 2. 2016 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno mimo jiné její základní subjektivní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti, jakož i z rozhodnutí k ní přiložených, přitom vyplývá, že rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 22. září 2015 č. j. 57 T 19/2014-838, byl obžalovaný J. K. uznán vinným přečinem nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku a dále byl podle § 226 písm. a) trestního řádu zproštěn obžaloby pro jednání, jímž měl spáchat tři zvlášť závažné zločiny znásilnění podle § 185 odst. 1 a odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, tři přečiny ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečin vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž je obžalovaný stíhán.

3. Proti rozsudku podala stěžovatelka jako poškozená odvolání. Uvedla, že s rozsudkem, kterým byl obžalovaný J. K. zproštěn obžaloby, nemůže souhlasit. Poukázala na to, že jednání, které bylo popsáno v obžalobě, se opravdu stalo. Obžalovaný se jí pokoušel znásilnit, čímž také ohrozil její mravní výchovu. Vrchní soud toto odvolání stěžovatelky zamítl podle § 253 odst. 1 trestního řádu, neboť bylo podáno osobou neoprávněnou. Podle § 246 odst. 1 písm. d) trestního řádu může rozsudek odvoláním napadnout jen poškozený, který uplatnil nárok na náhradu škody, nemajetkové újmy nebo na vydání bezdůvodného obohacení, a to pro nesprávnost výroku o náhradě škody, nemajetkové újmy nebo o vydání bezdůvodného obohacení. Poškozený tak může podat odvolání pouze v případě, že včas a řádně uplatnil v trestním řízení nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy a odvolání směřuje výlučně proti takovým výrokům rozsudku soudu prvního stupně, které poškozený podle zákona může napadnout.

II. Argumentace stěžovatelky

4. Stěžovatelka pak v této souvislosti v ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas se zproštěním obžaloby ve výše uvedeném rozsahu, když popisuje okolnosti znásilnění a konstatuje, že si z její osoby na vesnici, kde žije, nyní každý dělá "srandu".

III. Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. mimo jiné zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

7. Ústavní soud v minulosti také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995

sp. zn. III. ÚS 84/94

, N 34/3 SbNU 257).

8. V nyní projednávaném případě ale Ústavní soud konstatuje, že v postupu obecných soudů a v jejich rozhodnutí neshledal nic, co by odporovalo výše popsaným východiskům, jelikož jejich odůvodnění rozhodnutí jsou dostatečně přesvědčivá. Ústavní soud nenašel žádnou indicii, která by mohla svědčit o zásahu do práv stěžovatelky.

9. K ústavní stížnosti musí Ústavní soud toliko dodat, že vrchní soud posoudil aktivní legitimaci stěžovatelky k podání odvolání správně. Za této situace nemůže ani Ústavní soud přehodnocovat závěry o vině a trestu obžalovaného. Nelze ostatně přehlédnout, že odvolání proti zprošťující části prvostupňového rozhodnutí mohl podat státní zástupce (nikoliv stěžovatelka), měl-li za to, že k trestné činnosti, jak byla popsána v obžalobě, skutečně došlo. Konečně je to státní zástupce, kdo by mohl v neprospěch obžalovaného případně podat návrh na povolení obnovy řízení.

10. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) garantovaná stěžovatelce ústavním pořádkem.

11. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. srpna 2016

Josef Fiala v. r.

předseda senátu