Constitutional Court dismisses appeal claiming unfair trial and property rights violation due to partial compensation award.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Zdeňka Hůlky, zastoupeným Mgr. Ludvíkem Novotným, advokátem se sídlem Václavské náměstí 76, Letohrad, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. března 2014 č. j. 12 C 31/2008-167, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. ledna 2015 č. j. 29 Co 333/2014-199 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2016 č. j. 30 Cdo 3762/2015-232, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Včas podanou, jakož i jinak formálně bezvadnou ústavní stížností, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). K tomu mělo podle stěžovatele dojít v důsledku nesprávného postupu obecných soudů, které nedostatečně přihlédly k významu řízení pro stěžovatele, když mu přiznaly pouze část jím požadovaného zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.").

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se v řízení před civilními soudy domáhal po žalované (Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti) poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 900 000 Kč. Újma měla stěžovateli vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu, spočívajícího v nepřiměřené délce řízení o jeho návrhu na úpravu styku s nezletilými dětmi, jež nemá ve své výchově, vedeného u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 13 P 84/2002.

Obvodní soud pro Prahu 2 uložil žalované povinnost zaplatit stěžovateli částku 72 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu na zaplacení částky 828 000 Kč s příslušenstvím (výrok II) a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). Na základě odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé (ad II) změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit stěžovateli 40 000 Kč s příslušenstvím, jinak jej potvrdil (výrok I). Výrokem II odvolací soud současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů. Nejvyšší soud pak odmítl dovolání stěžovatele.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele, i obsah napadených rozhodnutí, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud konstatuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) neplní funkci další instance v systému všeobecného soudnictví. Ostatním soudům přísluší, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly interpretaci jiných než ústavních předpisů a použily je při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů, případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. kupř. nález

sp. zn. Pl. ÚS 85/06

).

Ústavní soud se ve své judikaturní praxi opakovaně zabývá rozhodováním civilních soudů o nárocích plynoucích ze zákona č. 82/1998 Sb., přičemž pravidelně konstatuje, že plně respektuje pravomoc obecných soudů posoudit existenci podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem (srov. nálezy

sp. zn. IV. ÚS 3377/12

nebo

I. ÚS 215/12

). Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že "do samotného zhodnocení konkrétních okolností případu z pohledu zmíněných zákonných kritérií obecnými soudy, Ústavní soud zásadně není oprávněn vstupovat, ledaže by příslušné závěry bylo možno označit za skutečně extrémní, vymykající se zcela smyslu a účelu dané právní úpravy. Pak totiž by takový postup mohl být shledán jako rozporný s ústavně zaručenými základními právy účastníka řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny. Pouhý nesouhlas s tím, jak obecný soud zhodnotil tu kterou okolnost, resp. s tím, že některé z hodnocených skutečností přisoudil menší či naopak větší váhu než skutečnosti jiné, věc (ústavní stížnost) do ústavní roviny posunout zásadně nemůže." (srov. nález

sp. zn. III. ÚS 1320/10

nebo

sp. zn. II. ÚS 3005/14

).

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená soudní rozhodnutí a konstatuje, že vady, které by nepřípustně postihly některé z tvrzených ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, neshledal. Ústavní soud ověřil, že soudy ve věci rozhodovaly v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině, jejich rozhodnutí nelze označit jako svévolná, jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Civilní soudy v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně rozvedly, z jakých důvodů vyhověly žalobě stěžovatele pouze částečně, když došly k závěru ohledně stanovení formy a výše přiměřeného zadostiučinění nemajetkové újmy. Svá rozhodnutí řádně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování o náhradě nemajetkové újmy řídily, a které předpisy aplikovaly.

Také Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí dostatečně podrobně a s odkazy na svoji předchozí judikaturu (např. rozsudek sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, rozsudek sp. zn. 30 Cdo 4091/2011 nebo stanovisko sp. zn. Cpjn 206/2010; všechny dostupné na http://www.nsoud.cz) objasnil, jaké důvody jej vedly k odmítnutí dovolání. K tomu Ústavní soud dodává, že podle ustálené judikatury přísluší posuzovat přípustnost dovolání, tedy mj. i otázku, zda dovolatel uplatnil relevantní dovolací důvod, výhradně Nejvyššímu soudu (srov. např. usnesení

sp. zn. II. ÚS 2745/13

nebo

IV. ÚS 2410/15

).

Ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý (řádný) proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, není možné vykládat tak, že by se stěžovateli garantoval úspěch v řízení, či se zaručovalo právo na rozhodnutí, odpovídající jeho představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatel se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.

Pokud jde o namítaná porušení práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny a práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny, stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí, jakým způsobem měla být daná ústavně zakotvená práva v nyní posuzovaném případě porušena. Ústavní soud navíc v souladu s ochranou práva vlastnit majetek konstantně judikuje, že pouhý spor o vlastnictví, v němž má být existence vlastnického práva teprve konstituována, pod ochranu daného ustanovení nespadá (srov. např. nález

sp. zn. III. ÚS 23/93

).

Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. srpna 2016

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu