Constitutional Court dismisses constitutional complaint against civil court ruling on alimony and custody issues.

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. J., zastoupeného Mgr. Tomášem Bejčkem, advokátem se sídlem Bubenská 1, Praha 7, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2016, č. j. 19 Co 30/2016-128, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví citovanému rozsudku Městského soudu v Praze, neboť má za to, že jím došlo k porušení ústavních principů, zakotvených v čl. 2 odst. 2, odst. 4 a v čl. 4 Ústavy České republiky ("Ústava") a v čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a k porušení práva na spravedlivý proces, zaručeného v čl. 36 odst. 1, odst. 2 a v čl. 37 odst. 3 Listiny.

2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 8. 9. 2015, č. j. 11 C 329/2013-103, zamítl žalobu stěžovatele, kterou se domáhal zrušení jeho vyživovací povinnosti na nerozvedenou manželku (T. P. L.), jež mu byla s účinností od 15. 9. 2011 stanovena na základě rozsudku téhož soudu ze dne 12. 6. 2013, č. j. 17 C 288/2011-126 (potvrzeného rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2014, č. j. 11 Co 458/2013-169), a to ve výši 4.000 Kč měsíčně. V odůvodnění rozsudku obvodní soud uzavřel, že po provedeném dokazování za účelem ověření si stávajících příjmů stěžovatele neshledal naplnění zákonných podmínek ve smyslu ustanovení § 697 odst. 2 a § 923 občanského zákoníku. Nadto konstatoval, že jednání stěžovatele (prodej veškerého majetku, zrušení bankovních účtů, zpřetrhání vazeb a zejména únos nezletilého syna do Arménie, v důsledku čehož byl na něj vydán španělským soudem mezinárodní zatykač) představuje jeho "snahu vyhnout se povinnostem uloženým mu pravomocnými rozsudky soudů a takové jednání nemůže požívat právní ochrany pro rozpor s dobrými mravy."

3. Proti tomuto rozsudku obvodního soudu podal stěžovatel odvolání, v němž nesouhlasil s právními závěry obvodního soudu, které považoval za "nepřijatelné" (zejména ve vztahu ke zmíněnému únosu jeho nezletilého syna) a založené na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu (zejména ve vztahu k výši jeho příjmů a schopnostem jeho manželky zajistit si dostatek vlastních příjmů). Městský soud v Praze je nicméně v ústavní stížností napadeném rozsudku neshledal důvodné a napadený rozsudek obvodního soudu potvrdil podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") jako věcně správný. Městský soud se v odůvodnění rozsudku ztotožnil jak s postupem obvodního soudu, pokud se zaměřil na dokazování ohledně naplnění zákonné podmínky podstatné změny poměrů, odůvodňující změnu úpravy vyživovací povinnosti mezi manžely ve smyslu ustanovení § 913 občanského zákoníku, tak i s jeho právním závěrem, že taková podstatná změna poměrů sice nastala, nicméně v důsledku "účelového jednání" stěžovatele, které "nemůže požívat právní ochrany." Nadto konstatoval, že "velká část argumentace (stěžovatele) je věnována opatrovnickému řízení, v projednávané věci jde však o jiné řízení, a to výživné manželky, jež (stěžovatel) žádá zrušit."

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti s uvedenými právními závěry městského soudu i nadále polemizuje, když na základě obdobné argumentace, jakou předestřel již v průběhu řízení před obecnými soudy (zejména pak odvolacího řízení), vyjadřuje svůj nesouhlas s konkrétním způsobem, jakým bylo městským soudem v konečném důsledku rozhodnuto o jeho žalobě na zrušení vyživovací povinnosti, aniž by tak městský soud učinil s oporou ve skutkových zjištěních a své závěry řádně odůvodnil. Stěžovatel ve své argumentaci vychází z předpokladu, že byl obecnými soudy "hrubě diskriminován podle pohlaví", což se prý konkrétně projevilo zejména v tom, že obecné soudy zcela odlišně hodnotily skutková zjištění týkající se aktuálních potřeb a majetkových poměrů (včetně schopnosti si opatřit dostatečný příjem) na straně manželky a na straně stěžovatele, přičemž jednání, jímž upřednostnil výchovu svého nezletilého syna před profesní kariérou, mu bylo přičítáno k tíži.

5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení městského soudu však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

6. Jak již bylo naznačeno výše, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Pokud tedy stěžovatel v ústavní stížnosti ve vztahu k napadenému rozhodnutí městského soudu zpochybňuje jeho způsob dokazování a hodnocení provedených důkazů, Ústavní soud zdůrazňuje, že ve své již ustálené judikatuře zřetelně vymezil, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, což v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci. Jinými slovy jde o situaci, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Jestliže obecné soudy respektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy [srov. k tomu např. nálezy

sp. zn. I. ÚS 4/04

ze dne 23. 3. 2004 (N 42/32 SbNU 405); nebo

sp. zn. I. ÚS 553/05

ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42 SbNU 407), rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz].

7. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech, směřujících proti rozhodnutím obecných soudů, týkajícím se úpravy vyživovacích povinností ve smyslu občanského zákoníku (či dříve zákona o rodině), v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy, provedené obecnými soudy v příslušných řízeních, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, zda jsou uplatněné nároky na výživné ze zákona přípustné, příp. v jaké konkrétní výši mají být přiznány, anebo naopak, jako v daném případě, zrušeny. Stěžovatel nicméně svou argumentací obsaženou v ústavní stížnosti, která je ve svém obsahu v podstatě opakováním námitek uplatněných v předchozích řízeních, staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší.

8. Pokud tedy stěžovatel v ústavní stížnosti, postrádající ústavněprávní argumentaci, i nadále zpochybňuje výše rekapitulované právní závěry obecných soudů i samotný způsob posouzení jím podané žaloby na zrušení vyživovací povinnosti jeho manželky, přičemž namítá, že se dostatečně nevypořádaly se všemi jeho námitkami a skutkovými tvrzeními, uplatněnými v řízení před obecnými soudy, Ústavní soud se s tímto tvrzením stěžovatele neztotožňuje. Naopak je toho názoru, že se městský soud (a před ním i obvodní soud) s nimi důkladně a řádně vypořádaly, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, a věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu nejen s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, která upravují průběh civilního řízení a do nichž se promítají principy spravedlivého procesu obsažené v hlavě páté Listiny, ale i s ohledem na příslušná ustanovení občanského zákoníku, jež na daný případ stěžovatele aplikovaly, zejména při posouzení splnění zákonné podmínky zásadní změny poměrů.

9. Ústavní soud tak v nyní projednávané věci neshledal výše popsaný "extrémní nesoulad" mezi provedenými důkazy a dovozenými skutkovými zjištěními, tím méně pak stěžovatelem tvrzené tendenční (diskriminující) hodnocení provedených důkazů, a proto nevidí ani žádný rozumný důvod, pro který by měl - s ohledem na svoje shora popsané postavení ve vztahu k obecným soudům - výsledky jejich řízení jakkoliv přehodnocovat. Skutečnost, že stěžovatel uvedené právní závěry městského soudu, resp. obvodního soudu odmítá akceptovat, sama o sobě nezakládá porušení jeho práva na spravedlivý proces, jak namítá v ústavní stížnosti. Z obsahu a z charakteru v ústavní stížnosti uplatněných námitek je totiž zcela zřejmé, že stěžovatel jimi brojí především právě proti samotnému - pro něj nepříznivému - výsledku dosavadního průběhu řízení před obecnými soudy, přičemž ústavní stížnost pro něj představuje další z procesních prostředků, jak tento nepříznivý výsledek zvrátit v jeho prospěch. Nadto se Ústavní soud ztotožňuje s názorem městského soudu, že řada stěžovatelových námitek, opětovně přednesených i v ústavní stížnosti, se pohybuje mimo rámec vymezený předmětem daného řízení, neboť se týkají otázek úpravy výchovných poměrů k nezletilému či opatrovnictví.

10. S ohledem na výše uvedené tak lze konstatovat, že v nyní projednávané věci nebyla porušena základní práva stěžovatele, jak obecně namítal v ústavní stížnosti, a proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. srpna 2016

Vojtěch Šimíček v. r.

předseda senátu