Constitutional Court dismisses appeal for procedural defects in civil property ownership litigation. The Court rejects claims of unfair trial and inadmissibility of appeal. The decision upholds the Supreme Court's rejection of the appeal. The Court finds no grounds for constitutional review. The appeal was deemed procedurally inadmissible and unfounded.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Karla Wenzela De Bruyne a 2. Jany Koskové, obou zastoupených Mgr. Miroslavem Dongresem, advokátem, sídlem Dolní náměstí 679/5, Jablonec nad Nisou, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. března 2016 č. j. 29 Cdo 525/2016-425, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 24. června 2015 č. j. 83 Co 370/2014-388 a rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 26. února 2013 č. j. 54 C 70/2011-338, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v Liberci, jako účastníků řízení, a společnosti FUWEST s. r. o., sídlem Lázeňská 333, Hejnice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo dle jejich tvrzení porušeno jejich ústavní právo na spravedlivý proces.

2. Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé byli žalovanými v řízení o určení vlastnictví k několika nemovitostem. Nalézací soud a odvolací soud určily jako vlastníka předmětných nemovitostí obchodní společnost FUWEST s. r. o., která vystupovala v pozici žalobkyně. Proti rozsudku odvolacího soudu podali stěžovatelé dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl. Shledal přitom, že stěžovatelé dostatečně nevymezili podmínky přípustnosti dovolání. Pouze stručně uvedli, že právní otázka má být posouzena jinak a odkázali na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2394/2013. Takové vymezení posoudil Nejvyšší soud jako nedostatečné, neboť z něj nebylo zřejmé, od kterého řešení právní otázky se má dovolací soud odchýlit. Navíc argumentace dovolatelů nesplňovala dle Nejvyššího soudu požadavek, aby dovolací soud posoudil předloženou právní otázku jinak.

II. Argumentace stěžovatelů

3. Stěžovatelé namítají porušení práva na spravedlivý proces postupem Nejvyššího soudu, který se zcela formalisticky odmítl zabývat dovoláním, ač pro to neměl žádný důvod. Dle stěžovatelů bylo v dovolání jasně vymezeno, čeho se stěžovatelé domáhají. Soudy nižších stupňů pak porušily práva stěžovatelů tím, že nepřípustně omezily důkazní řízení a nedaly tak stěžovatelům možnost klást otázky navrhovaným svědkům, jejichž prostřednictvím stěžovatelé mohli prokázat svá tvrzení ohledně vlastnictví předmětných nemovitostí. Takový postup je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu a Evropského soudu pro lidská práva. Z uvedených důvodů stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

III. Procesní předpoklady projednání návrhu

4. Dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu (viz níže) přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

5. Ústavní soud posoudil postup Nejvyššího soudu, kterým odmítl dovolání stěžovatelů pro vady podání (pro posouzení věci bylo rozhodné znění občanského soudního řádu do 31. 12. 2013). Ústavní soud v tomto ohledu přisvědčil závěru Nejvyššího soudu. Z napadeného rozhodnutí, ani z kopie dovolání, kterou k ústavní stížnosti přiložili stěžovatelé, nevyplývá, že by stěžovatelé řádně splnili podmínky projednání dovolání a mohli se tak u Nejvyššího soudu domáhat za podmínek stanovených zákonem ochrany svých práv (viz čl. 36 odst. 4 Listiny základních práv a svobod). Navíc vůči postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu nebrojí žádnou konkrétní námitkou, když jeho postup toliko povšechně označují za formalistický. Ústavní soud již ve své ustálené judikatuře pro takové hodnocení neshledal důvod, přičemž stěžovatele lze odkázat např. na shrnující usnesení ze dne 8. 3. 2016

sp. zn. III. ÚS 200/16

(všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).

6. Pokud jde o zbylý rozsah ústavní stížnosti, Ústavní soud podotýká, že ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je podmínkou její přípustnosti, směřuje-li proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž lze podat dovolání přípustné podle § 237 občanského soudního řádu, efektivní vyčerpání tohoto mimořádného opravného prostředku. K naplnění této podmínky ovšem nemohlo dojít, jestliže bylo dovolání odmítnuto pro vady. Tuto situaci zároveň nelze identifikovat s odmítnutím dovolání jako nepřípustného z důvodů závisejících na uvážení dovolacího soudu, v jehož důsledku by ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu začala stěžovateli plynout nová lhůta pro případné podání ústavní stížnosti (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost proto v rozsahu, ve kterém směřovala proti usnesením odvolacího soudu a soudu prvního stupně, nebyla přípustná.

7. Pro tyto důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl, a to ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, a ve vztahu k napadeným rozsudkům, uvedených v záhlaví, podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. července 2016

Josef Fiala v. r.

předseda senátu