Constitutional Court dismisses constitutional complaint for lack of mandatory lawyer representation and formal defects.

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti Ing. Ladislavy Kryžové, proti usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 6 Ads 33/2016-30 ze dne 6. dubna 2016, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 16. 6. 2016 se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího správního soudu, jímž byla odmítnuta její kasační stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 10 Ad 22/2011-66 ze dne 6. 1. 2016. Nejvyšší správní soud odůvodnil napadené usnesení zjištěním, že stěžovatelka přes písemnou výzvu nepředložila plnou moc udělenou advokátovi pro zastupování v řízení o kasační stížnosti ani nedoložila právnické vzdělání ve smyslu § 105 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s. ř. s.").

Rovněž v ústavní stížnosti, která obsahuje velmi opovážlivá tvrzení a výhružky, stěžovatelka požádala o projednání její věci bez právního zastoupení.

Ústavní soud proto nejdříve posoudil, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány formální podmínky jejího věcného projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V této souvislosti zjistil, že stěžovatelka podala ústavní stížnost v rozporu s ustanoveními § 30 odst. 1 a § 31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

Z evidence podaných ústavních stížností je přitom zřejmé, že se stěžovatelka obrací na Ústavní soud opakovaně, přičemž tak ve většině případů činí bez právního zastoupení. V minulosti byla vícekrát poučována o náležitostech ústavní stížnosti, zejména o nezbytnosti zastoupení advokátem, i o případných následcích neodstranění vytčených vad (srov. např. usnesení

sp. zn. I. ÚS 400/08

,

sp. zn. IV. ÚS 2376/09

,

sp. zn. I. ÚS 3034/09

a další, dostupná na http://nalus.usoud.cz).

Jak již Ústavní soud opakovaně vyjádřil v jiných věcech stěžovatelky (srov. usnesení

sp. zn. IV. ÚS 1738/10

ze dne 21. 6. 2010,

sp. zn. I. ÚS 3345/10

ze dne 1. 12. 2010,

sp. zn. I. ÚS 1999/11

ze dne 25. 7. 2011,

sp. zn. III. ÚS 2799/12

ze dne 25. 9. 2012,

sp. zn. IV. ÚS 3805/12

ze dne 16. 10. 2012), v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení a o dalších náležitostech návrhu dostávalo stěžovatelům vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo ve zcela identických případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku poučení dalšího, pro konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým.

Za dané situace lze tedy považovat za zcela neúčelné, aby byla stěžovatelka v tomto konkrétním řízení opětovně vyzývána k odstranění vad podání, neboť účelem výzvy a stanovení lhůty k odstranění vad je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách pro projednání věci před Ústavním soudem, a nikoliv obcházení ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.

Stěžovatelka opakovaně nerespektuje ustanovení § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, upravující povinnost fyzických a právnických osob, aby byly v řízení před Ústavním soudem zastoupeny advokátem, což je předpokladem pro meritorní posouzení ústavní stížnosti. Tato povinnost neplatí pouze pro advokáty coby osoby práva znalé. Stěžovatelka se sice domnívá, že požadavek povinného právního zastoupení je neústavní, přičemž uvádí důvody, proč nemusí být zastoupena, uvedený požadavek je však odůvodněn nezbytností garantované profesní právní erudice zástupce. Smysl procesního institutu nuceného zastoupení lze spatřovat nejenom ve zcela mimořádné závažnosti řízení před Ústavním soudem a s tím spjaté snaze povinným zastoupením zajistit právně kvalifikované uplatňování práv před Ústavním soudem, ale i v zamezení tomu, aby Ústavní soud nebyl zahlcován podáními, která by právně kvalifikovaná nebyla a která by fakticky nesměřovala k ochraně ústavnosti, k čemuž je pouze Ústavní soud povolán [srov. stanoviska Pl. ÚS-st. 1/96 ze dne 21. 5. 1996 (ST 1/9 SbNU 471), Pl. ÚS-st. 42/15 ze dne 8. 10. 2015 (290/2015 Sb.)].

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. července 2016

Jiří Zemánek, v. r.

soudce zpravodaj