Constitutional Court dismisses appeal claiming violation of fair trial rights in domestic criminal conviction.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti J. B., t. č. Věznice P. O. BOX 100, 363 50 Ostrov nad Ohří, zastoupeného JUDr. Markem Neustupným, advokátem se sídlem U Mlékárny 290, 353 01 Mariánské Lázně, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 1117/2015-30 ze dne 30. 9. 2015, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 1. 2015 č. j. 9 To 435/2014-732 a rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 25. 11. 2014 č. j. 4 T 141/2013-686, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Chebu jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

´

Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, Okresní soud v Chebu ústavní stížností napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným ze spáchání zločinu týrání osoby blízké žijící s ním ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) trestního zákoníku, přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 trestního zákoníku a přečinu nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 trestního zákoníku, za což byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let a k trestu propadnutí věci (zbraní a nábojů, jimiž se měl stěžovatel nedovoleně ozbrojovat). Své rozhodnutí nalézací soud založil zejména na výpovědi poškozené a jejího syna Pavla K. (jedná se o pseudonym) a zohlednil také znalecké posudky vypracované na osobu poškozené i stěžovatele.

Stěžovatelovo odvolání Krajský soud v Plzni ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl. Dovolání bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto.

Stěžovatel následně podal ústavní stížnost. V ní upozorňuje, že byl ze spáchání obdobných skutků proti poškozené podezřelý již dříve, vždy z popudu trestního oznámení poškozené, která je ale posléze vždy stáhla zpět s tím, že si vše vymyslela ze žárlivosti. Podle stěžovatele se nyní jedná o stejný případ, přičemž provedené důkazy údajně jeho vinu neprokazují. Stěžovatel dále zpochybňuje znalecký posudek vypracovaný (na osobu poškozené) PhDr. Magdalenou Maněnovou, znalkyní z oboru školství a kultura, odvětví psychologie, neboť uvedená znalkyně údajně k vypracování takového posudku není dostatečně kvalifikovaná. Stěžovatel také namítá pochybení policejního orgánu v přípravném řízení, které mělo spočívat v tom, že byli vyslechnuti dva svědci bez vyrozumění obhajoby. Na opodstatněnosti této námitky údajně nic nemění, že soudy k těmto důkazům nepřihlížely. Stěžovatel nadto uvádí, že požadoval doplnění dokazování výslechem Heleny Svobodové, vypracováním znaleckého posudku na svou osobu k posouzení obecné a speciální věrohodnosti a opatřením lékařské zprávy na poškozenou z Psychiatrické léčebny v Praze - Bohnicích, z níž plyne, že poškozená byla psychicky nemocná již před seznámením se stěžovatelem a tento stav trval i v době tohoto trestního stíhání. Stěžovatel také poznamenává, že některé zbraně u něj nalezené jsou znehodnocené či nefunkční, zbraně měl navíc najít den před tím, než je objevili policisté, a chtěl je odevzdat.

Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.

Krajský soud v Plzni uvedl, že vzhledem k charakteru trestné činnosti nejsou většinou k dispozici jiné svědecké výpovědi než výpověď poškozené osoby, v daném případě pak i syna poškozené. Proto také, stejně jako v jiných věcech tohoto druhu, došlo ke zkoumání osobnosti poškozené znalkyní z příslušného oboru, přičemž námitkami ke znalkyni se zabýval jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací.

Nejvyšší soud sdělil, že se k ústavní stížnosti nebude vyjadřovat.

K ústavní stížnosti se nevyjádřila ani státní zastupitelství, čímž se svého postavení v řízení vzdala.

Obdržená vyjádření byla stěžovateli zaslána k případné replice. Této možnosti nicméně stěžovatel nevyužil.

Ústavní soud poté došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že jeho pravomoc zasahovat do trestního řízení je striktně omezena na případy, v nichž došlo k neoprávněnému omezení základních práv a svobod účastníků trestního řízení, zakotvených především v hlavě páté Listiny. Posouzení viny a případné vyměření spravedlivého trestu je věcí obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší tuto jejich činnost z hlediska "běžné" zákonnosti a věcné správnosti hodnotit, ani kdyby se s jejich závěry neztotožňoval. Pouze zjevné excesy v procesu provádění a hodnocení důkazů, spočívající v absenci jakékoliv logické či skutkové opory pro závěry rozhodujícího soudu, by byl Ústavní soud příslušný napravit zrušením napadených rozhodnutí. Takové pochybení však v projednávané věci neshledal.

Z napadených rozhodnutí trestních soudů a koneckonců i ze samotné ústavní stížnosti je zřejmé, že v průběhu celého trestního řízení byla hlavní pozornost věnována zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí a přečinu nebezpečného vyhrožování. Ústavní soud má přitom za to, že si soudy ve vztahu k těmto trestným činům obstaraly dostatečný počet důkazů a řádně a logicky vysvětlily, proč na základě těchto důkazů došly k závěru o stěžovatelově vině. Soudy také vysvětlily, proč na učiněných závěrech nic nemění ani výpovědi těch svědků, kteří - slovy stěžovatele - nic závadného na jeho vztahu s poškozenou nezaznamenali. Stejně tak se soudy vyjádřily i k námitce týkající se odbornosti znalkyně z oboru psychologie, jakož i k námitce, podle níž orgány činné v trestním řízení vyslechly dva svědky bez vyrozumění obhajoby. Lze dodat, že Ústavní soud na rozdíl od stěžovatele považuje za podstatné, že k těmto důkazům nebylo vůbec přihlíženo. Za této situace a vzhledem k tomu, že stěžovatel tuto svou námitku nikterak dále nerozvádí, nemůže Ústavní soud dojít k závěru, že by stěžovatelova ústavně zaručená práva byla tvrzeným pochybením porušena.

Pokud jde o stěžovatelem navrhované důkazy, které soudy neprovedly, je nutno připomenout, že je na soudu samotném, aby v každé fázi řízení uvážil, které důkazy je třeba provést a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit. V projednávané věci soudy dostatečně vysvětlily, proč již další důkazy neprováděly, přičemž Ústavní soud považuje tyto úvahy (viz zejména str. 7 a 8 rozsudku odvolacího soudu) za logické a přiléhavé a pro stručnost na ně odkazuje.

Ústavní soud nepřehlédl stěžovatelovu zmínku o tom, že některé z jeho zbraní byly údajně znehodnocené či nefunkční. Tuto poznámku, uvedenou zcela na okraj výše vypořádaných námitek, nicméně stěžovatel nepodpořil žádnou ústavněprávní (ani jinou) argumentací, a Ústavní soud se jí tak ani nemohl blíže zabývat.

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. července 2016

Jan Filip v. r.

předseda senátu