Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding unequal litigation costs allocation as manifestly unfounded.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Karla Tenglera, zastoupeného Mgr. Ing. Ladislavou Jindřichovou, advokátkou, se sídlem Komenského 4, Klatovy, proti rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 31. 3. 2016 č. j. 7 C 18/2016-21, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Okresního soudu v Klatovech, neboť se domnívá, že jeho výrokem II. byla porušena zásada rovnosti účastníků řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

2. Napadeným rozhodnutím Okresní soud v Klatovech zamítl žalobu žalobkyně (nemocnice) na zaplacení částky 230 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a dále výrokem II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Okresní soud takto rozhodl poté, co dříve k návrhu žalobkyně vydal platební rozkaz, proti kterému se stěžovatel jako žalovaný bránil odporem s tím, že žalovanou částku v poslední den splatnosti uhradil, což také bylo následně v řízení prokázáno (stěžovatel žalovanou částku hradil prostřednictvím třetí osoby, respektive z jejího bankovního účtu). Proto okresní soud žalobu zamítl. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení pak okresní soud aplikoval § 150 občanského soudního řádu, neboť měl za to, že v daném případě jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele, které spočívají v tom, že dlužná částka byla uhrazena z účtu třetí osoby a žalobkyni tak skutečně byla ztížena identifikace došlé platby (ta byla identifikována sice příslušným variabilním symbolem, avšak jméno odesílatele se neshodovalo se jménem dlužníka), pročež jí nelze zazlívat, že sporný nárok uplatnila u soudu.

3. Stěžovatel se domnívá, že okresní soud svým rozhodnutím o náhradě nákladů řízení porušil zásadu rovnosti účastníků řízení. V prve vydaném platebním příkazu totiž okresní soud rozhodl i o povinnosti stěžovatele k náhradě nákladů řízení žalobkyni, a to ve výši 1.300 Kč, zatímco při následném vydání zamítavého rozsudku stěžovateli náhradu nákladů řízení nepřiznal.

4. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

6. Ústavní soud předně podotýká, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

7. Omezená pravomoc k ústavněprávnímu přezkumu soudních rozhodnutí se zvláště důrazně projevuje v případech rozhodnutí o nákladech řízení. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi konstantně upozorňuje, že problematika nákladů řízení zpravidla není předmětem ústavní ochrany, neboť byť se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nelze ji klást z hlediska zásad spravedlivého procesu na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé [srov. usnesení

sp. zn. IV. ÚS 303/02

ze dne 5. 8. 2002 (U 25/27 SbNU 307); všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz]. Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je tak zásadně doménou obecných soudů a ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat jejich jednotlivá rozhodnutí. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenze teprve v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících dané řízení, typicky v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona (srov. usnesení

sp. zn. I. ÚS 633/05

ze dne 10. 1. 2006, nález

sp. zn. II. ÚS 2864/12

ze dne 3. 9. 2013).

8. Ve věci stěžovatele se pak nejenže jedná o problematiku nákladů řízení (nic jiného stěžovatel nenamítá, ostatně výrokem I. napadeného rozsudku okresní soud rozhodl v jeho prospěch), ale navíc je ve hře fakticky jen bagatelní částka, neboť požadovaná náhrada nákladů řízení by činila s ohledem na okolnosti věci částku v řádu několika set Kč. Přitom Ústavní soud opakovaně dovodil, že bagatelní částky - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Takové ústavní stížnosti, ve věcech tzv. objektivně bagatelního významu, proto Ústavní soud odmítá z důvodu jejich zanedbatelnosti, respektive zanedbatelného zásahu do subjektivních práv jednotlivce, který již z kvalitativního hlediska obecně není schopen založit porušení základních práv a svobod. Případnou důvodnost ústavní stížnosti v takových věcech by bylo způsobilé založit toliko zcela extrémní pochybení obecného soudu, zřetelně zasahující do základních práv stěžovatele [srov. usnesení

sp. zn. III. ÚS 405/04

ze dne 25. 8. 2004 (U 43/34 SbNU 421), usnesení

sp. zn. I. ÚS 4044/12

ze dne 13. 11. 2012].

9. V posuzovaném případě ovšem Ústavní soud neshledal žádné extrémní vybočení okresního soudu z mezí ústavnosti při rozhodování o náhradě nákladů řízení. Okresní soud své rozhodnutí mimo jiné také odůvodnil, tudíž jeho postup nelze mít ani za libovolný. Ústavní soud zdůrazňuje, že zde neposuzuje zákonnost napadeného výroku, ale jeho ústavnost, která však porušena nebyla.

10. Ústavní soud tedy uzavřel, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Klatovech nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele, včetně práva na rovnost účastníků řízení. Ústavní soud proto podanou ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. července 2016

David Uhlíř, v. r.

předseda senátu