Constitutional Court dismisses constitutional complaint as clearly unfounded regarding fair trial rights. The court rejects the claim that the Supreme Court violated the right to a fair trial and a judge of one's choice. The decision upholds the Supreme Court's ruling on jurisdictional competence in delay compensation cases. The court finds no constitutional violation in the Supreme Court's handling of the case. The complaint is rejected because the Supreme Court's reasoning was consistent with established case law. The court emphasizes that the Supreme Court did not exceed its constitutional authority. The decision confirms that the Supreme Court's interpretation of jurisdiction is lawful. The complaint fails to demonstrate any breach of constitutional principles. The court concludes that the complaint is clearly unfounded and dismisses it.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Horenského, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem, se sídlem Opatovická 1659/44, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2016 č. j. 30 Cdo 819/2016-61, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž mělo být porušeno stěžovatelovo základní právo na spravedlivý proces a na zákonného soudce dle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod.

2. Napadeným rozhodnutím Nejvyšší soud v řízení o náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou soudního řízení odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné. Dovoláním se stěžovatel bránil proti rozhodnutí odvolacího soudu (Městského soudu v Praze), jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně (Obvodního soudu pro Prahu 4), který vyslovil svoji místní nepříslušnost s tím, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 2 jako soudu místně příslušnému (podle sídla organizační složky jednající za žalovanou Českou republiku - Ministerstvo spravedlnosti). Nejvyšší soud shledal rozhodnutí odvolacího soudu jako plně souladné se svou judikaturou, a to usnesením ze dne 27. 5. 2015 sp. zn. 30 Cdo 1958/2014. V něm konstatoval, že i v případě, kdy má žalobce možnost vybrat si místně příslušný soud podle § 87 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu, je tato možnost z povahy věci omezena na soudy, před kterými probíhalo řízení před prvním stupněm; těžiště dokazování je totiž v řízení před tímto soudem a je hospodárnější, rychlejší a účinnější, aby řízen probíhalo "na místě samém".

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na to, že podal žalobu na náhradu škody proti České republice za nepřiměřenou délku řízení, a to konkurzního řízení vedeného v prvním stupni u Městského soudu v Praze a ve druhém stupni u Vrchního soudu v Praze, který sídlí v Praze 4. Stěžovatel proto podal žalobu u Obvodního soudu pro Prahu 4 s tím, že tento je místně příslušným dle § 11 odst. 2 ve spojení s § 87 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu jako jeden ze soudů, v jejichž obvodu došlo ke skutečnosti, která zakládá právo na náhradu škody. Stěžovatel považuje napadené rozhodnutí, které potvrzuje místní nepříslušnost Obvodního soudu pro Prahu 4, za excesivní a nelogické a za popření existence odvolacího či dovolacího stádia jakéhokoliv řízení. Odkazuje na stanovisko Nejvyššího soudu, podle nějž při úvaze o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění je třeba přihlížet k celkové době, po kterou řízení trvalo, nejen k době průtahů, a tak podle něj je třeba mít za to, že v těchto případech škoda vzniká všude tam, kde se podle procesních předpisů kauza řeší. Dále stěžovatel vytýká Nejvyššímu soudu, že nepředložil věc k rozhodnutí plénu dovolacího soudu, neboť se odchýlil od dosavadní judikatury, a to rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě zveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 117/2011. Závěrem stěžovatel poukazuje na nález Ústavního soudu

sp. zn. I. ÚS 4365/12

. Svou argumentaci pak stěžovatel doplnil dalším podáním, jímž zdůraznil, že na celkovou délku řízení má vliv i délka odvolacího a dovolacího řízení.

4. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

6. Ústavní soud předně podotýká, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

7. V posuzovaném případě ovšem Ústavní soud žádné pochybení ústavněprávní relevance v postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu neshledal. Nejvyšší soud se v napadeném rozhodnutí náležitě věnoval námitkám a argumentaci stěžovatele, včetně jeho odkazu na ono rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, jež bylo dříve zveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud odkázal na své rozhodnutí v obdobné věci, v němž se podrobně zabýval posuzováním místní příslušnosti soudu prvního stupně v řízení o poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu dle zákona č. 82/1998 Sb. a věnoval se i stěžovatelem tvrzenému rozporu s dřívějším publikovaným rozhodnutím krajského soudu, který však neshledal. Ústavní soud nyní nezjistil, že by napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu nějak vykročilo z mezí ústavnosti a zejména porušilo stěžovatelovo právo na spravedlivý proces a zákonného soudce, a to jak ve vztahu k určení příslušného soudu prvního stupně, tak ve vztahu k rozhodování Nejvyššího soudu (tj. v otázce, zda věc neměla být předložena k rozhodnutí velkému senátu kolegia Nejvyššího soudu). Ostatně Ústavní soud poukazuje též na své usnesení

sp. zn. II. ÚS 2237/15

ze dne 17. 2. 2016 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), v němž neshledal neústavnost rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1958/2014 a naopak ústavní stížnost obsahující obdobné námitky a argumenty, jako uvádí stěžovatel ve své ústavní stížnosti (ostatně nynější a tehdejší stěžovatel jsou zastoupeni totožným právním zástupcem), vyhodnotil jako zjevně neopodstatněnou.

8. S ohledem na shora uvedené tak Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. července 2016

David Uhlíř, v. r.

předseda senátu