Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding fair trial rights due to lack of procedural delay. The court finds the lower court's decision on scheduling justified and constitutional. The applicant failed to prove arbitrary judicial conduct or rights violations.

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného JUDr. Věrou Škvorovou, Ph.D., advokátkou sídlem Francouzská 4, Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. srpna 2015 č. j. 35 UL 61/2015-7, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. 1. Ústavní stížností, Ústavnímu soudu doručenou dne 27. 8. 2015, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. V ústavní stížnosti stěžovatel dále navrhl, aby Ústavní soud o jeho ústavní stížnosti rozhodl mimo pořadí, v jakém mu stížnost došla, a to bez zbytečného odkladu.

3. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky ustanovení § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

4. Ústavní soud zjistil, že žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") dne 20. 3. 2014, vedenou pod sp. zn. 31C 235/2014, se stěžovatel domáhá proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti zaplacení částky 50 000 000 Kč, představující zadostiučinění v penězích za "dlouhodobé, devastující a neoprávněné" zásahy do jeho osobnostních práv (práva na rodinný život se synem, práva na zdraví, práva na soukromí, práva na klidný a důstojný život, práva na standardní kvalitu života) úkony soudů a soudními rozhodnutími, tj. při výkonu soudní moci v rámci opatrovnického řízení týkajícího se jeho nezletilého syna J. K., vedeného u Okresního soudu v Jihlavě a posléze u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. P 1343/2006, a to podle občanskoprávní úpravy ochrany osobnosti.

5. Napadeným usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 6. 8. 2015 č. j. 35 UL 61/2015-7 byl zamítnut návrh stěžovatele na určení lhůty k nařízení jednání ve věci vedené u obvodního soudu pod sp. zn. 31 C 235/2014 (výrok pod bodem I.). Ve výroku pod bodem II. bylo rozhodnuto, že navrhovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení. Městský soud dospěl k závěru, že procesní úkon týkající se nařízení jednání v předmětné věci, k němuž se vztahuje určení lhůty, nelze procesnímu soudu uložit.

II. 6. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že postupem městského soudu došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, k němuž patří i řádné a včasné projednávání žaloby. Administrativní problémy obvodního soudu, který nebyl od března 2014 schopen se seznámit se spisem, nemohou jít k tíži stěžovatele. Nadto seznámení se se spisem Okresního soudu v Ostravě sp. zn. P 1343/2006 není podle stěžovatele podmínkou nařízení prvního jednání ve věci, když stěžovatel ke své žalobě doložil spoustu listinných důkazů, právě i z předmětného spisu, které navrhuje před procesním soudem provést. Právě s ohledem na obsah spisu u procesního soudu a také na obsah žalobních tvrzení je zřejmé, že ve věci nebude rozhodnuto při jednom soudním jednání a je tedy podle stěžovatele nezákonnou liknavostí procesního soudu, "posvěcenou" městským soudem, když namísto zahájení řádného projednání žaloby se věci nevěnuje s odkazem na jeden chybějící důkaz, se kterým se soud dosud neseznámil. Městský soud podle stěžovatele uvedl argument o nemožnosti seznámení se se spisem Okresního soudu v Ostravě, ačkoliv samotný procesní soud přípisem ze dne 17. 7. 2015 stěžovateli žádnou takovou překážku v nařízení jednání nesdělil, ale sdělil pouze překážku v podobě nevyjádření se ze strany žalované. Akceptace nenařízení jednání s ohledem na nevyjádření se strany žalované je podle stěžovatele libovůlí na straně procesního soudu a městského soudu, když každý účastník řízení má být v řízení bdělý a chránit si a prosazovat svá práva. Pokud se však některý z účastníků rozhodne svých práv, konkrétně práva vyjádřit se k žalobě, nevyužít, nechť si nese důsledky. V žádném případě nemůže být tato nečinnost sanována soudem a jeho bezbřehým vyčkáváním na takové vyjádření. Stěžovatel dále uvedl, že rozhodováním o ústavní stížnosti v pořadí, v jakém došla, by docházelo k dalším průtahům v řízení, zahájeném žalobou již v březnu 2014, v němž dosud nedošlo k jedinému jednání ve věci, a proto požádal o přednostní projednání věci před Ústavním soudem.

III. 7. Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava") a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

8. Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

9. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "podústavního" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999

sp. zn. III. ÚS 224/98

, N 98/15 SbNU 17).

10. Městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že s přihlédnutím k obsahu spisu je zřejmé, že procesní úkon týkající se nařízení jednání v předmětné věci, k němuž se vztahuje určení lhůty, nelze procesnímu soudu uložit. K průtahům v souvislosti s nařízením jednání nedošlo, neboť je třeba vyčkat na vyjádření žalovaného k žalobě. Procesní soud dále neměl možnost seznámit se se spisem Okresního soudu v Ostravě sp. zn. P 1343/2006, kde mělo dojít k tvrzenému zásahu do osobnostních práv navrhovatele. Městský soud uvedl, že procesní soud nemá podmínky pro provedení požadovaného úkonu a proto uzavřel, že k průtahům v předmětném řízení z důvodu, že dosud nebylo nařízeno jednání, nedochází.

11. Ústavní soud shledal odůvodnění rozhodnutí městského soudu dostatečným a přesvědčivým včetně jeho závěru o tom, že k průtahům v předmětném řízení z důvodu, že dosud nebylo nařízeno jednání, nedochází. Závěrům městského soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.

12. Ústavní soud konstatuje, že postup městského soudu byl řádně odůvodněn a jeho rozhodnutí odpovídá zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci městského soudu, tak jak je rozvedena v jeho rozhodnutí vydaném v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jeho úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními.

13. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. S ohledem na závěr o neopodstatněnosti podané ústavní stížnosti neshledal Ústavní soud důvod k jejímu přednostnímu projednání.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. června 2016

Josef Fiala v.r.

předseda senátu