Constitutional Court dismisses appeal claiming unfair trial and property rights violation in state liability case.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Jaroslavy Cibulcové, zastoupené JUDr. Boženou Zmátlovou, advokátkou se sídlem Dvořákova 5, Jihlava, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2014 č. j. 25 Co 105/2015-164 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016 č. j. 30 Cdo 4024/2015-188, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Včas podanou, jakož i jinak formálně bezvadnou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K tomu mělo podle stěžovatelky dojít v důsledku postupu soudů, které jí nepřiznaly náhradu škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu v penězích podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.").

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se v řízení před civilními soudy domáhala po žalované (Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti) náhrady škody ve výši 401 350 Kč a zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 200 000 Kč. Majetková a nemajetková újma měla být stěžovatelce způsobena v důsledku nesprávného úředního postupu v nalézacím řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 7 C 151/95 a navazujícím vykonávacím řízení. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 26. 1. 2015 č. j. 10 C 94/2013-121 žalobu stěžovatelky zamítl. Městský soud v Praze potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a Nejvyšší soud usnesením dovolání stěžovatelky odmítl.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří ke stěžejním otázkám.

Ústavní soud konstatuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) neplní funkci další instance v systému všeobecného soudnictví. Ostatním soudům přísluší, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly interpretaci jiných než ústavních předpisů a použily je při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů, případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. kupř. nález

sp. zn. Pl. ÚS 85/06

).

Ústavní soud se ve své judikatorní praxi opakovaně zabývá rozhodováním civilních soudů o nárocích plynoucích ze zákona č. 82/1998 Sb., přičemž pravidelně konstatuje, že plně respektuje pravomoc těchto soudů posoudit existenci podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem (srov. nálezy

sp. zn. IV. ÚS 3377/12

nebo

I. ÚS 215/12

). Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že "do samotného zhodnocení konkrétních okolností případu z pohledu zmíněných zákonných kritérií obecnými soudy, Ústavní soud zásadně není oprávněn vstupovat, ledaže by příslušné závěry bylo možno označit za skutečně extrémní, vymykající se zcela smyslu a účelu dané právní úpravy. Pak totiž by takový postup mohl být shledán jako rozporný s ústavně zaručenými základními právy účastníka řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny. Pouhý nesouhlas s tím, jak obecný soud zhodnotil tu kterou okolnost, resp. s tím, že některé z hodnocených skutečností přisoudil menší či naopak větší váhu než skutečnosti jiné, věc (ústavní stížnost) do ústavní roviny posunout zásadně nemůže." (srov. nálezy

sp. zn. III. ÚS 1320/10

nebo

II. ÚS 3005/14

).

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená soudní rozhodnutí a konstatuje, že vady, které by nepřípustně postihly některé z tvrzených ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, neshledal. Ústavní soud ověřil, že soudy rozhodovaly v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná. Jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Soudy v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně rozvedly, z jakých důvodů zamítly žalobu stěžovatelky. Svá rozhodnutí řádně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování o náhradě škody a nemajetkové újmy řídily a které předpisy aplikovaly. Také Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí dostatečně podrobně a s odkazy na svoji předchozí judikaturu (např. stanovisko sp. zn. Cpjn 206/2010 nebo usnesení sp. zn. 30 Cdo 3023/2014; všechny dostupné na http://www.nsoud.cz) objasnil, jaké důvody jej vedly k odmítnutí dovolání. K tomu Ústavní soud dodává, že podle ustálené judikatury přísluší posuzovat přípustnost dovolání, tedy mj. i otázku, zda dovolatel uplatnil relevantní dovolací důvod, výhradně Nejvyššímu soudu (srov. např. usnesení

sp. zn. II. ÚS 2745/13

nebo

IV. ÚS 2410/15

).

Ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý (řádný) proces, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, není možné vykládat tak, že by se stěžovatelce garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí, odpovídající jejím představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatelka se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.

Pokud jde o namítané porušení práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny, stěžovatelka v ústavní stížnosti neuvádí, jakým způsobem mělo být dané ústavně zakotvené právo v nyní posuzovaném případě porušeno. Ústavní soud navíc v souladu s ochranou tohoto základního práva konstantně judikuje, že pouhý spor o vlastnictví, v němž má být existence vlastnického práva teprve konstituována, pod ochranu daného ustanovení nespadá (srov. např. nález

sp. zn. III. ÚS 23/93

nebo usnesení

sp. zn. IV. ÚS 3827/14

).

Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud dodává, že posouzením souladu aplikované zákonné úpravy s ústavním pořádkem se též již zabýval ve své judikatuře (srov. např. usnesení

sp. zn. III. ÚS 3451/10

nebo

IV. ÚS 1615/12

). Ústavní soud dospěl k závěru, že ustanovení § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. - aplikované obecnými soudy v nyní projednávané věci - je ústavně konformní, neboť nezakládá nerovnost mezi jednotlivými poškozenými, bezdůvodně neprivileguje stát a není projevem svévole zákonodárce, protože odchylnou úpravu otázky promlčení dovoluje specifický charakter uplatňovaného nároku, přičemž stanovená promlčecí lhůta poskytuje dostatečný časový prostor k jeho uplatnění.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. června 2016

JUDr. Jaromír Jirsa

předseda senátu